Tento hvozd netřeba si ovšem představovati jako romantický prales. Byl to spíš kraj porostlý lesy většinou listnatými, s místy světlejšími, který však houštinami a místy bažinami — poukazují k nim jména dvou S t ř í t e ž í,4) pod Křemešníkem a u Božejova, též potok, později ves Rohozná5) — činil přechod velmi nesnadným. Žádná schůdná stezka neprobíhala touto pustinou. Vždyť i jediná komunikace, spojující v těchto místech Cechy s Moravou, cesta Haberská, která běžela poměrně nejblíže od Pelhřimova na sever, líčí se ještě k r. 1101 jako uzounká a velmi těsná pěšina.6) Dlouho tedy nespatřily tyto pustiny lidské stopy; jen časem zabloudil sem lovec, ženoucí se za zvěří, a několik nalezených mlatů jest jedinou po něm stopou.

Otázka, komu patřily neobydlené tyto krajiny, je za těch poměrů čistě teoretická. V době, kdy Cechy nebyly ještě sloučeny v pevný, jednotný celek, jmenuje se Slavník, vévoda zlický, pánem celých východních Cech, jehož poslední hrad k lesu pohraničnímu směrem jihovýchodním byl Chýnov,7) od Pelhřimovska nepříliš vzdálený. Poněvadž pak hranici území Slavníkova tvořila myšlená střední čára pohraničního hvozdu, bylo i celé okolí Pelhřimova částí Slavníkova knížectví. Pádem mocného jeho rodu (r. 996) dostalo se celé jeho území v moc knížete pražského a v rukou jeho zůstalo až do r. 1144, kdy je kníže Vladislav II. daroval biskupu pražskému Otovi (1140—1148) náhradou za moravský hrad Podivín nad Svratkou.8)

Jak veliké bylo území, kterého se tenkrát dostalo biskupství pražskému? Obě listiny, jimiž výměna statků je potvrzena, mluví o „statku Želivském se vším příslušenstvím",9) ale rozsah jeho není jimi nijak určen.

Termin „praedium", jímž se tu Želivsko nazývá, mívá v pramenech různý význam. Obyčejně znamená menší statek —- a pak by se jím ovšem nemohl nazývati rozsáhlý komplex pozemků náležejících biskupství pražskému kolem pozdějšího Pelhřimova, jak jej známe — už po od-