člověkovy a umístiti ji ve zvířeti, bylině neb i v nějakém předměty a tak dle libosti nakládati s jeho zdarem a nezdarem.

V povídce arabské (Spitta Bey 125 č. 10) znamenala vadnoucí růže smrt rekovu.

Zvláštní motiv má maďarská povídka (Róna-Sklarek, 3, č. 1): rek zasel do malého záhonku fialkové semínko; vzejde-li, mají soudruzi přijíti za ním, neboť jest s ním konec.

Hartland uvedl (II, str. 7) ještě povídku z ostrova Aurory v Mela-nesii, kde však není vadnutí stromu znamením smrti: zraje-li svazek banánů v zahradě na špici a dále postupně dolů, podlehli rekové, ale zraje-li od konce vzhůru, přemohli a zabili nepřítele. Nepatří tedy vlastně do řady znamení rozbíraných v této stati.

Srovnávati můžeme ještě zvláštní irskou pověst (Crofton Cooker Irish Fairy Leg., 65): příbuzné šly к jakémus muži, který uměl oživovati mrtvé, a dostaly od něho zelené traviny; mají je vařiti, a zachovají-li zelenou barvu, pomohou zemřelé sestřičce, sežloutnou-li, jest mrtva.

Tento motiv čteme již ve starých pověstech.

Ve staré francouzské legendě XIII. století pověděl svatý Honoré de Buzancais, odcházeje na cesty, své matce, že podle vavřínu, zasazeného v den jeho zrození, pozná, jak se mu vede: vadne-li, jest nemocen, uschne-li, jest mrtev (Cosquin, I, 71; Sébillot, Folklore de France III, 433; Hartland, II, 31; Р. Saintyves La Force magique 52).

V židovské pověsti o Jobovi do Talmudu zařazené zvěděli tři přátelé starozákonního trpitele o jeho neštěstí a bídě; měliť každý po koruně, na které byla vyryta podobizna tří přátel; a tyto podobizny měnily své vzezření, když se jednomu z nich přihodilo neštěstí. Podle jiného podání měli každý po třech stromech s jmény tří přátel, a jak jeden z těch stromů vadl, bylo to znamení, že ho stihlo neštěstí (Revue des études juives, XVII, 209). Israel Lévi míní v tomto pojednání, že tato koruna nemusila býti z kovu, a proto dodatek o podobiznách jest zbytečný (snad je to pozdější doplněk či „emendace"), a že to mohly býti koruny z rostlin, které vadnutím oznamovaly neštěstí.

Hartland zařadil (II, 5 sl.) sem ještě povídku o pastorce a její věrné krávě či ovci, darované od umírající matky, a sice francouzskou její versi (Cosquin I, 148, č. 23 b), ve které ovce nařídila dívce, aby kosti její zakopala pod hrušní: větve její se ozdobí zlatými zvonečky stále zvonícími; zmlknou-li, bude to znamení neštěstí. Zmlkly ihned, jakmile pastorka-nevěsta byla od macechy shozena do řeky a jiná, vlastní dcera macešina, dána na její místo. Myslí, že snad povídka tato v starší formě ličila ovci a hrušeň jako přeměny matky dívčiny, a takto byly spojeny pokrevnými svazky s rekyní. Než podrobný rozbor této látky sotva ospravedlní domněnku Hartlandovu.

Zajímavá pro souvislost života lidského se stromem jest povídka B. Němcové „Viktorka", poprvé roku 1852 vytištěná (Báchorky a pov., vyd. V. Tille IV, 87—97): mladá žena leží v noci ztuhlá; její duše uslyševši vábný hlas ze zelené vrby pod domkem rostoucí, vrhá se do jejího náručí, do náruče vznešené paní; od věštkyně lesní doneseno jejímu muži, že Viktorka jest s vrbou zelenou srostlá, a podetne-Ii vrbu, zničí život své ženy. Ale on nevěřil, a znepokojen noční bezživotností