zvláště peň se třemi ratolestmi u pluhu1),,(op. c. 256). Zcela odchylně vyslovil se Frant. Vacek v pojednání „České pověsti ve 12. století" (Zpráva с. k. real. gymn. v Praze v Křemencově ul. 1905 str. 17.), podle legendárních pověstí, které budou níže uvedeny, „osnoval" Kosmas své vypravování. Václav Tille zajímal se především o jiný motiv naší pověsti, o povolání panovníka od železného stolu.2) Motiv o rozkvétající holi sledoval Iv. Franko (C Lid IV. 22—26); poukázal na starozákonní pověst o kvetoucí holi Aronově: Aron stal se veleknězem, neboť hůl jeho do rána se zazelenala (srv. Revue des trad. pop. XIX, 337 č. 4), dále na apokryfní pověst novozákonní: suchá hůl tesaře Josefa zazelenala se, a tak byla božím pokynem s ním zasnoubena panna Maria (Migne, Dictionnaire des Apocryphes I, 1067). To bylo plotom reprodukováno v jiných církevních knihách, v pravoslavných Četjích Minejích (Iv. Franko: Апокрифи II, str. XXXIII) i v mladších textech, jako na př. v přemyšlském prologu XVI. stol. (ib. 373). Místy pronikla tato legenda do lidu; u polského lidu slezského zapadla do řeči svatební (Wisła III, 127), v Tirolskú spojena se vznikem zimostrázu (Dähnhardt, Natursagen II, 266 č. 3), na Maltě se vznikem slezu, v Toskánsku se vznikem oleandru, v Boloňsku rozkvetl bílý zvonec v ruce Josefově, když mu anděl oznámil, že bude manželem Mariiným (ib 265 sl. č. 1 a 2). Iv. Franko snesl ve svém článku různé středověké legendy, ve kterých suchá hůl se zazelenala a rozkvetla, uvedl pověst o Karlu Velikém, zpracovanou v německém písemnictví středověkém, ve které kopí, zaražená před stanem Karlovým do země před bojem se Saraceny, do rána se zazelenala a pod. Dle německé pověsti zarazil Bonifác svou suchou hůl do země, než v nově vystavěném kostele četl první mši; po dokonaných službách božích zazelenala se a vypučela hůl (Grimm D.-S., I, 210, č. 180). Totéž celkem vypravováno o sv. Vojtěchu ve Slezsku (Lud., XVI, 40) a v Poznaňsku (Wisła, XVII., 567), a ještě o jistém francouzském světci III. stol. (Revue des trad. pop., XXI, 124).

Frant. Vacek připomněl ve svém pojednání o českých pověstech XII. stol. (1. c. 16) středověkou legendu o sv. Pavlu, který byl s pole povolán na stolec biskupský, podobně jako Přemysl na stolec knížecí, ale blíže ostatním legendám zarazil prut, jímž své voly popoháněl, do země, řka poslům: Stanu se vaším biskupem, jestliže suchý prut tento se zazelená a pokvete. Když prut vyrazil listí a vykvetl, poznal Pavel pokyn boží a podvolil se. Totéž se vypráví více méně shodně ještě o dvou jiných biskupech v Aquitanii a v Utrechtu (ib. 17, pozn. 44).

Ve flámské místní pověsti (Firmenich Völkerstimmen, III, 641 = Joh. W. Wolf, Niederl. S., 225, č. 141) zjevil se anděl v poutníčkem rouše zbožnému muži a oznámil mu, že bůh ho zvolil za biskupa v Tangeře; muž nevěřil a řekl, že suchá hůl ponese dříve ovoce, než jeho slova se splní: ihned se hůl zazelenala, vyrazila listy a květy, a hned také uzrála sladká jablka. Stejná jest legenda o světci určeném na biskupský stolec