v Lutychu a o jiném statkáři vyvoleném od Boha za biskupa do Maastrichtu (Dähnhardt, II, 267, č. 5 a 4).

Nejstarší a nejpůvodnější jest asi motiv v úvodě řeckého apokryfu o skutcích a o umučení sv. Matouše apoštola a vypravován tu také nejúplněji: Ježíš zjevil se mu, dal mu své žezlo a přikázal mu, aby šel do Myrny, města antropofagů, a zasadil je u dveří kostela, který založil on (Matouš) a Ondřej; jak je zasadí, přemění se ve velký strom, větve jeho rozšíří se na 30 loket, ovoce každé větve bude různé na pohled i chutí, s vrcholu jeho bude stékati hojně medu, a z kořene jeho vyjde velký pramen, v něm se vykoupou antropofagové, okusí od toho ovoce, a těla jich se změní a budou jak u jiných lidí, pak obleknou se do koží ovčích a nebudou pojídati nečistoty. V té vodě pak je Matouš pokřtil. (Васи-льевскш, Русско-византшаае отрывки, Ж. M. H. Пр. 1877, č. 1, str. 81, Tischendorf, Acta apoštol, apocrypha, 169 sl.).

Týž motiv nalézáme ještě v legendě o sv. Krištoforu: když světec přenesl hocha přes řeku, ačkoliv se mu stával stále těžším, zjevil se mu jako spasitel a kázal mu, aby svou suchou hůl u své chaty zastrčil do země, že do rána rozkvete a ponese ovoce; skutečně byla hůl z rána jako palma ozdobena listy a datlemi. Ve starším podání této legendy stalo se to, když světec se modlil v kostele, a sice v jedné versi přímo před oltářem (Usener, Sintflutsagen, 189), tedy podobně, jak se to vypravuje o sv. Bonifáci, po případě Vojtěchovi. Podrobně pojednal o legendě o sv. Christoforu Iv. Zdanov (Сочинешя, I, 668 sl.) a poukázal na to, že legenda západní, latinská, jest původnější a kult toho světce vůbec mnohem více rozšířen na latinském západě než na řecko-slovanském východě. Zajímající nás zázrak dál se v řecké a církevně slovanské versi jinak a za jiné okolnosti: Reprebos-Reprev (z lat. Reprobus, dřívějšího jména světcova) má býti k císaři přiveden od dvou set vojínů, modlí se bohu, a tu se udál zázrak s jeho holí: vyrazila větve. Usener srovnal křesťanskou legendu s klasickou pověstí o Heraklovi, jehož kyj rovněž se zazelenal.

Jest ještě židovská pověst v knize Medraš Vajoša o žezlu, jímž tvořil Bůh svět a kteréž dal prvnímu člověku do ochrany, když v sobotu ukončil své dílo. Jethro ukradl je Faraónovi a zarazil je ve svém sadě; vyrostl z něho strom, a jím pak Jethro, o jehož dceru se ucházel Mojžíš, zkoušel ženichy (!|!J. W. Wolf, Beiträge zur deutschen Mythologie, 1857, II, str. 36 == Потанинъ, Восточные мотивы, 369).

Zvlášť příznačná jest římská pověst, kterou zaznamenal Suetonius: dub posvěcený Martovi a náležející rodu Flaviů vyrazil nový prut, když matka Vespasianova porodila hocha; a když byl zrozen budoucí císař, vyrazil tak silný prut, že dosáhl velikosti stromu samého (Hartland, II, 31; Carl Boetticher, Baumkultus der Hellenen str. 165 sl. 170 а Hein. Bertsch Weltanschauung, Volkssagen u. Volksbrauch 136 sl. uvádějí ještě několik podobných pověstí).

V legendách a pověstech jest zelenající hůl znamením, jakousi předzvěstí skutku nadpřirozeného, nadlidského. V pověsti o založení hradu Pernštýna, kterou dle nevyšetrených dosud pramenů vzdělal M. Mikšíček (II, 316), diví se poutník nesmírně, jak se může hrad vystavěti na tak srázném místě, zabodl pak svou hůl do země, pravě, dovedou-li takové