dílo, tedy se musí také jeho hůl v této půdě ujmouti, zelenati se a v mocný strom vyrůsti. „Sotvaže se druhé jaro krajinou rozprostíralo, vypínala se už hrdá stavba na místě tom ... a sotvaže byl hrad dostavěn, hůl poutníkova pučela ze země a se zelenala ..." Dle pověsti pak, dokud ten tis potrvá, potrvá i hrad Pernštýn . . . Tyrolská legenda vypravuje o bohopustém kousku divokého rytíře a jak zachráněn založil klášter a sám do něho vstoupil; žena nevěřila tomu, co se dálo s rytířem v kostele, a řekla, že to není pravda právě tak, jako že nevy-kvetou růže na suché a shnilé holi. Ale všemohoucí způsobil, že sněhobílé růže vykvetly na této holi (Grimm, D. S., I, 368, č. 355, Zingerle, Sagen, 504, 680, č. 867).

Franko odkázal ve své stati také na starozákonní legendu o Lotovi, který pokutou za hříchy zaléval suchou hůl, až vykvetla a dala ovoce, a její odraz v známé pohádce o Záhořově loži, Madejovi (srv. Brückner, Apokryfy średniowieczne 271, Povídky kladské, II, 258, č. 86, Яворсюй, Очерки по ист. русс. нар. слов. I. Научпо-литер. Сб. I, 53 sl.). Sem patří také německá legenda „dětská" ve sbírce br. Grimmů č. 6, „Tři zelené větévky": poustevník odsouzen, že tvrdě odsoudil hříšníka vedeného na šibenici; anděl podal mu suchou větev, aby ji nesl a v noci kladl pod hlavu tak dlouho, až tři zelené větévky z ní vyrazí, potom bůh mu odpustí. Jest ovšem podstatný rozdíl mezi různými těmi pověstmi a pověstí o pučící holi hříšníkově: v této hříšník se značnou námahou zalévá hůl po celý svůj věk, než vypučí, rozkvete a ovoce ponese1), a toho právě v jiných versích není. Proto stojí látka o Lotovi-Madejovi celkem stranou. Nedotýkám se jí zde podrobněji, neboť zasluhuje zvláštního, podrobného rozboru, a toho se jí také dostalo. Není-li to výslovně uloženo zbojníkovi, jak a kterak má zalévati kyj a pod., jak na př. v polské versi z Krakovská ve sbírce Ciszewského, 69, č. 61, tož to bylo zajisté zapomenuto a netřeba proto ji zařazovati do jiné skupiny než č. 60 a 62 téže sbírky, jak to činí Adam Fischer (Lud, XVI, 34). V jiné skupině bylo totéž uloženo mladíkovi, který se dopustil incestu (Веселовскш, Разыскашя, VI—X, str. 379; Ждановъ, Русс, былевой эпосъ, 325 sl.). V různých legendách uložil totéž opat prostému mnichu, po třech letech suchý strom denně zalévaný vodou ze vzdálené řeky vypučel (Liebrecht, Gervasius, 22, č. 35, Веселовскш op. с, str. 379, pozn., Klapper, Erzähl, d. Mittelalters, 399, pozn.) Srv. ještě starofrancouzskou legendu (Jb. f. rom. engl. Liter., VII, 408).

V dolnobretonské legendě (*Lég. ehret., I, 204 = Revue des trad. pop., XXII, 291, č. 4) spojen motiv o loupežníku zalévajícím svou hůl s legendou o potrestaném poustevníkovi, který stejně zaléval třikráte denně svou hůl vodou, donášenou z potoka v ústech, a zoufaje, v tom ustal.

Ve dvou latinských rukopisech XV. stol., napsaných ve středním Německu vypravováno, kterak byla královna zapsavší se čertu zachráněna od syna, když se podrobil téže zkoušce: papež Sylvester mu ji uložil, dal mu suchou větev a řekl mu, aby se vydal na horu Caelion, a až zrodí