nohou vyvěrati sladkému prameni ze země, a strom, o který se opíráš, zelená se již a větve jeho pokryty jsou čerstvými datlemi! Jez a pij a až se osvěžíš, vrať se ke svým lidem". Srovnej ještě legendu ze staró-křesťanského kláštera egyptského (Revue des trad. pop. XIX., 532 č. 5) a arabsko-křesťanskou (ib. XXII., 291, č. 3).

Jiné ještě pověsti z nepřístupných mi sbírek vypočetl bibliograficky F. Liebrecht (Gervasius 112 pozn. 40a).

Ještě dále na východě vypravují se podobné legendy. V kav-kazské legendě o zápase Amirana s Bohem jest Amiran přesvědčen o moci božské po zázraku provedeném od Boha: Bůh zarazil do země svou hůl, na jeho rozkaz pustila kořeny, objala všecek svět a větve své zvedala k nebi. Amiran nemohl strom ten vytáhnouti a byl od Boha železným řetězem přikován к tomuto stromu, a zůstane tu až na konec světa; až by se mu podařilo vytáhnouti strom, nastane konec světa (Потанинъ, Восточные мотивы 358). Podání kazanských Tatarů zařadilo tento motiv do legendy o kazatelské činnosti tří stoupenců učení Mohamedova, bulharského chána přesvědčili takovým zázrakem; zastrčili do kalamáře hůl a ta rozzrostla se v strom. V mongolské konečně legendě Buddha Burchan-bakši udělal si párátko a vyčistiv si zuby, strčil párátko do země, z něho rychle vyrostl strom; chtěl ho napodobiti jeho odpůrce Dzurgan-bakši, ale jeho párátko nijak se neměnilo. Po jiných ještě zázracích Buddha zvítězil (ib. 355, 356).

U severozápadomongolských národů, zvláště u Burjatů, vyškytá se podobný motiv v kosmogonických pověstech: tři bohové hádají se, kdo z nich má říditi svět a rozhodli se, že si vedle sebe lehnou, к nohám se postaví u každého hrnec zemí naplněný, a v čím hrnku do rána rozkvete květina, bude pánem všeho světa. V noci probudil se Burchan-bakši t. j. Buddha, shledal květinu v hrnci jiného, přesadil ji do svého hrnce a ráno byl uznán za pána nejvyššího. V burjatské versi byli to dva panovníci, ruský a burjatský, kteří stejným způsobem chtěli rozhodnouti, kdo z nich má panovati (ib. 369). Mnohem spíše náleží to mezi rozmanité nadpřirozené příznaky, které určí, kdo má býti uznán za krále. (Srv. Národopis. Sborník VI., 140 sl.).

V novější době nebylo od etnografů zaznamenáno, zachovává-li se u kterého slovanského národa zvyk sázeti strom při zrození děcka. Mohlo by se dokonce pochybovati p tom, byl-li kdy u Slovanů rozšířen, nemáme aspoň dokladů mimo Čechy, mimo české knížecí pověsti, o jichž lidovém, domácím původu byly vyslovovány vážné pochybnosti. Také v slovanských versích Grimmovy pohádky č. 60 jest motiv ten dosti řídký, a mohl býti snadno s celou látkou zanesen odjinud.

Hojně byl tento zvyk shledán mimo Evropu, u národů polovzdě-laných a primitivních: tak na př. ještě v anglické Guyaně sázejí dva stromy při zasnubování dětí (*Max Müller, Essais 319. Basset, С berb. II., 310) aneb při narození dítěte u židů podle babylonského talmudu: cypřiš pro chlapce, smrk pro děvčata (Am Urquell II., 6. Zsch., d. Ver. f. Volksk. П., 300), v západní Africe, na jihozápadním jejím pobřeží, u Papuanců, na ostrovech Chatham západně od jižní Ameriky, u australského kmene Maorů, na jižním Celebesu, u Dyaků na Borneu a j., při čemž namnoze jest ještě při tom zakopána pupeční šňůra novorozeněte (v. Frazer Golden Bough