Středověká řecká legenda vypravuje (Revue des trad. pop. XIX, 336 č. 2) o starci obviňovaném z necudného styku s dívkou, že umíraje nařídil, aby na jeho hrobě byla zasazena jeho hůl, a třetí den již nesla ovoce.

Taková pověst vypravována též u nás v Cechách na Poděbradsku r dívka rytířem cerhenickým svedená byla popravena jako obviňovaná,, že v den svatby rytířovy zapálila zámek; lid zastrčil do jejího hrobu hůl, „zazelená-li se tato hůl, byla dívka nevinna", a vyrostl z ní mohutný vaz o dvou korunách. (Poděbradsko I. 322). Na Moravě zanesl podobnou pověst r. 1847 M. Mikšíček do svých „Pohádek a povídek lidu moravského" (2 vyd. str. 93 č. 13): rytíř hradu Buchlova křivě odsoudil svého zbrojnoše; před popravou zjevil se mládeneček v bílém rouchu s malou lipou v ruce, a řekl mu, aby si vyžádal, že by lípu rostoucí deset sáhů za zámkem zasadil korunou do země, do skal, neujme-Ii se a neporoste-Ii, že se podrobí ortelu; mládeneček sám slíbil lipku zalévati a ošetřovati. Lípa sotvaže měsíc uplynul, na kořenech nasadila pupence, ty rostly den ode dne více a propukávaly v zelené lístečky. A tak byl zbrojnoš přijat opět na milost.

Jiná pověst vypravována na Plzeňsku (Vernaleken Mythen und Bräuche 118 = Revue des trad. pop. XXII., 289 č. 11, Č. Lid XXIII., 52): Dva přátelé byli v lese přepadeni od loupežníků a jeden z nich byl při tom zavražděn; v tom rozprchli se loupežníci poátrašeni hromovým úderem. Přítel klekl si к nebožtíku a modlil se za duši jeho. V tom pak byl zatčen, obžalován z vraždy a odsouzen. Před popravou zarazil hůl do země se slovy: „Tak jistě, jakž se ta hůl zakoření, rozkvete a ponese ovoce, tak jistě jsem nevinen; větve se pak budou skláněti k zemi na znamení smutku nad nespravedlivými soudci." Tato jabloň se dosud nalézá u zřícenin Krasikoya.

Slovinská píseň z^Goricka (Strekeli I., 253 č. 191) vypravuje, kterak tři poutníci přišli do Ríma a žádali, aby byli vpuštěni; papež nařídil, aby jim byly odňaty jich hole a zastrčeny do černé, suché prsti; za-zelenají-li se, jsou spravedliví; skutečně se pak zazelenaly. Každý vypučel v tři proutky. Podle poznámky J. Horákovy (Archiv f. slav. Phil. XXXIII., 279 sl.) souvisí s německou pověstí o Tannhäuserovi, ale spíše snad s jinými. Řečená německá pověst (Grimm D. S. I., 198 č. 170. Baring-Gould Curious Myths 213) se v lecčem odchyluje: papež odepřel kajícnému rytíři rozhřešení, spíše papežova hůl se zazelená (ponese růže), než že by rytíř došel odpuštění; rytíř vrátil se do hory Venušiny, a po dvou letech, v některých versích mnohem dříve po několika málo dnech rozkvetly na ní růže; v jedné versi míněna ne hůl papežova, než poutnička hůl Tannhäuserova. Tato pověst sahá do XVI. stol. a byla takto vytvořena na jihoněmecké, švýcarské půdě, starší její verse sahající do Italie, ani verse francouzská nezná prvku, který nás tu zajímá, jak ukázal Heinrich Dübi v podrobném rozboru pověsti o Tannhäuserovi v Zs. d. Ver. f. VKunde XVII., 259 sl. O této pověsti byla velice živá kontroverse vědecká, naposled snažil se Richard M. Meyer v temže časopise (XXL, str. 1 sl.) dovozovati, že jest německého původu a naopak švýcarským prostředím byla zanesena do Italie, a že všecky její prvky, také motiv se suchým prstem papežovým, se nalézaly již v nej-