starší její versi. To budiž pro úplnost zaznamenáno, nám jde zde pouze o vytčení a charakteristiku toho motivu.

Srovnávati lze švédskou pověst o trollech, kteří byli vlastně andělé sražení s nebe, odsouzení žiti jako trollové až do soudného dne (Zs. d. Ver. f. VKunde X., 196); ptali se faráře, mají-li naději ve spasení a farář rozzloben strčil svou starou hůl do země zvplav „jak tato hůl se nemůže zazelenati, tak nemůžete dojiti milosti". Po čase slyšel, jak trollové se modlili, aby hůl se zazelenala; pohnut připojil se к jich modlitbě a skutečně se hůl zazelenala.

V písni hercegovské (Andrić Zenske pjesme I., 363 č. 207) žena obviňuje lživě švakra z hříšné lásky a navádí tím muže, aby ho zabil; popírá to: souložil-li s ní, nechť zkamení jako mramorová skála, uschne jako suchý strom, ale nesouložil-li, pak nechť prýští ze skály voda, z javora ať vypučí větev. Tak dosvědčena bratrova nevina.

V srbské písni opěvující látku o zrození císaře Konstantina (*Petra-novic č. 16. Maretič Naša nar. epika 224) nevěří car své dceři tvrdící, že počala od prášku rozbité lebky, a rozkázal sluhovi, aby ji oběsil na suchý olivový strom. Stalo se, ale strom se zazelenal. Z toho přesvědčil se car, že dívka říkala pravdu, a dal ji důstojně pochovati. V jiné písni srbské o Náchodu Momirovi (Vuk. St. Karadzic I., 170 č. 30) byl Náchod Momir křivě pomlouván od závistivých vezírů carových z hříšné lásky к sestře, oběšen na olivový strom, který tři leta již byl suchý. Ze zármutku nad tím. oběsila se taktéž dcera carova. Rozzuřen dal pak car veziry pověsiti na zelenou jedli. Po čase, když šel car s cařicí do zahrady, spatřili neviděný zázrak: suchý olivový strom zazelenal se a rozkvetl a zelená ona jedle uschla, země pod ní se propadla, (v. Máchal, Ep. slov. 78). V těchto písních chybí ovšem důležitý motiv: obviňovaní nedovolávají se zázraku, že strom se zazelená na důkaz jich neviny.

Dvě srbské písně dubrovníckeho rukopisu z 3. čtvrtiny XVIII. stol. o sporu dvou bratrů Jakšičů, Mitra a Stjepana, vypravují týž motiv: Když Stjepo vinil svého bratra, že „pod silu ljubio" jeho ženu, dovolal se Mitro božího soudu: dovedl bratra к studenému mramorovému kamenu a suchému javoru a zaklínal se: „Miloval-li jsem, bratře, tvou ženu, nechť mi srdce zastydne jako ten studený mramor a ruce mi uschnou jako ten suchý javor. Ale nemiloval-li jsem tvé ženy, nechť ze studeného mramoru vyvře chladný živý pramen, a ze suchého javoru vykvete žlutý květ". — A tento divný div se stal. (БогишиН, Нар. njecivie 110 č. 41 a více méně stejně ib. 112 č. 42).

Ojedinělá jest povídka z Vodenského kraje Makedonie (КиНа VIII., č. 14): tři bratři odcházejíce za prací udělali si po studni, položili na ně po zeleném věnci a smluvili se: čí studně vyschne a čí věnec uschne, toho ženu jako nevěrnou zapudí.

Svěžest květin znamená dále zachovalou čistotu a cudnost dívčí: Muž odcházeje na dalekou cestu dal svým dvěma starším dcerám po růži, nejmladší hůl; růže svadnou, nezůstanou-li dívky cudné a počestné, hůl nejmladší změní svou barvu (Pineau, Poitou 243). V ligurské versi dostaly všecky tři dcery po růži, jich svěžest bude svědkem jich cud-