V mnohých německých krajích byl to vůbec zvyk rozšířený zavě-šovati silné byliny za trám nade dveřmi, vraty a nechati je po celý rok, až byly nahrazeny čerstvými (Grimm, D. Mythol.4 II. 1004), ale nejsou tu vždy zaznamenány pověry s tím zvykem spojené. Kurfiřt Braniborský" zakázal ten zvyk zvláštním výnosem v červenci 1669 (Zs. f. rhein. westfäl. VK. III, 64).

V Chehnském kraji žena majíc muže na vojně, utrhne větévku rozchodníka a zastrčí ji doma v tramě a pod.; když po devíti dneck najde ji čerstvou a zelenou, muž její jest živ; ale uschla-li, jest nemocen, neb mrtev (Kolberg, Chełmskie II., 194).

U Mazurů natrhají tolik větévek zimostrázu, kolik členů má rodina, a zastrkají je za trám; čí větévka následujícího dne visí svadlá, zemře do roka (Toppen 71 „Totenkraut"; Wisła VI., 653 přeloženo to „cząbr ogrodowy", tedy čibr). V noci svatojanské trhají se dva kusy rostliny zvané „fette Henne" (ib., v pol. překlade „cząbru"), čibru, aniž by se slovo promluvilo a strčí se rovněž za trám. Mladík praví, že to představuje jeho a nevěstu jeho; zaschne-li jedna z nich, zemře dotyčná, osoba (srv. Zbiór XVII., 41).

V m. BoIgrodě Bessarab. gub. zastrkávají v předvečer svatojanský pod střechy květy stepní trávy „Burjan": čí kvítek z rána dále vyžene, bude míti štěstí. (Сборникъ за нар. умотвор. XXIX, 169). V Bulharsku, v Trnově zastrkáva se v předvečer svatojanský do domů rostlina „de-bela Mara", čí vyžene, bude dlouho živ, nevyžene, zemře do roka.. (Сборникъ за нар. умотвор. XVI—XVII, Матер, str. 22).

U Slovinců používají za týmž účelem prhy chlumní („rumenih kresnih cvetlic", Pájek 58): než se zapálí svatojanské ohně, zastrčí se^ do okna tolik těchto květin, kolik jest osob v domě, a každá si jednu z nich volí. Kdo shlédne z rána, že jeho květina uvadla a hlavičku svěsila, zví, že za krátko umře. Srv. Zs. österr. VKunde XI., 122 sl.

U Srbů a Chorvatů sbírají dívky v předvečer svatojanský kopretiny neb jiné bílé květiny, sypají je do řešeta nebo strčí za trám ve světnici; čí květina jest ráno svěží, bude po celý rok svěží, ale čí květina je svadlá, bude po celý rok smuten aneb zemře týž rok (Krauss, Volksglaube u. relig. Brauch. 34. Glasnik zem. muz. bos. herc. XX, 134). Též se zastrkují květiny do země v předvečer svatopetrský (Zs. f. österr. VKunde VI. 205).

U Bulharů kladou v předvečer novoroční listy břečťanové určené různým osobám do nádoby vodou naplněné a podle toho, jak který list bude čerstvý nebo svadlý, uschlý, předpovídají zdraví aneb nemoc, po případě smrt dotyčné osoby (Чолаковъ 31; Списание на българ. акад. IV. 97). Stejně u Slovinců (Zs. f. österr. VKunde XI., 123), a též. v Anglii (Le Braz, Lég. de la Mort I., 70 pozn. 3).

U cikánů podunajských krajů sbírají v předvečer svatojirský květiny do řešeta, každou pro člena rodiny: čí květina do rána uvadne, zemře první (Hartland П., 50).

U Poláků předpovídá hospodářovu smrt, shnije-li cibule v předvečer vánoční zavěšená (Zbiór XV., 46). Také se nese v předvečer sv. Matěje listí poznamenané na hřbitov, a čí list z rána bude děravý, brzy zemře,,.