čí uvadlý, za nedlouho onemocní (*Gołębiowski, Lud polski 153, Kolberg Lud VII, 178).

Jinak hádají ve Vilenské gub. (Wisła XVII., 443 č. 413): chce-li kdo zvěděti, jestli umře do roka, utrhne kvetoucí žitný klas, setře květ a zastrčí si jej žena do vlasů, muž do čepice; rozkvete-li znovu, jest to dobré znamení, jinak zlé.

Na ostrově Manu kladou v sylvestrovskou noc břečťanové listy označené jménem rodiny do vody; čí list uvadne, zemře do roka (Hartland IL, 51).

V Rusku rozšířeno mínění, uvadne-li na zahradě strom, stihne rodinu neštěstí, někdo z ní tom roce zemře; vadnou-li květiny v pokoji, pokládáno též za špatný příznak (Этнограф. Обозр. LXX—LXXI, 220).

Podle toho pak, ujme-Ii se rostlina čili nikoliv, hádá dívka sázejíc rostlinu do země nad kámen, miluje-li ji a vezme-li si ji milovaný muž čili nikoliv (Strackerjan2 L, 105 č. 120). V Meklenbursku sází dívka dvě kapusty křížem do země nad kámen; ujmou-li se obě rostliny, dostane milého za muže, ne-li, následuje nevěra nebo smrt (Bartsch IL, 56 č.; 164). Taktéž v západním Německu, v okolí Elberfeldu sázeny v den svatojanský dvě hnědé kapusty a pojmenovány podle milenců; odchýlí-Ii se vyrostše, jest poměr přerušen, srostly-li proti sobě, dostanou se za sebe (Zs. f. rhein. westfäl. VK. III, 64). Sázen také rozchoiník na zeď aneb též v hrnku, a stejně podle vzrůstu stonku hádáno, dojde-li к sňatku (ib. 64, 82), při tom pak také vysloveno jméno milencovo.

V Korutanech dívají se dívky o vánocích na třešňovou snítku zasázenou v den sv. Lucie do písku; rozkvetla-li, soudí, zdali jich tužby se splní (Franziszi, Cultur-Studien 108).

U nás sázívají děvčata v den sv. Ondřeje haluzku z višně do květníka neb jiného hrnka a polévají ji vodou z úst, na Slovensku zvláště na lačný život. Rozzelená-li se a rozkvete-li do vánoc, znamená, že se děvče do roka, aneb již příští masopust vdá (Zíbrt, Výroční obyčeje 189; Bartoš, Moravský lid 7, Lid a národ IL, 150). Stejně u sousedních Němců (Mitteilg. Schönhengst VK. II, 84; III, 133). Srv. Adámek, Lid na Hlinecku 210, v den sv. Barbory týž zvyk, ale bez hádání. Podobně na Slovensku v Trenčan, stol. (Slov. Pohlady XVII, 313) a částečně v Gemers. stol. (ib. 439 sl.) a též u Poláků, jenže hoši dávali před sv. Kateřinou haluze třešňové do vás, a čí rozkvetla do vánoc aneb nového roku, soudil, že bude šťasten a výhodně se ožení.

U Němců západočeských zapisováno na takovou větévku jméno milencovo, a zazelená-li se do vánoc, vsazena na sv. Barboru, jest dívka jím milována (AI. John, Sitte Brauch, Aberglaube str. 5, Deutsche VK. östl. Böhm. IV, 256; pod. Mitteil. Schönhengst IV, 133 na sv. Ondřeje; Mitteil. Schles. VK. II, seš. 4 str. 48). Ve Slezsku se soudí podle počtu a barvy rozkvetlých poupat, třeba-li se starati o výbavu (Drechsler, Sitte, Brauch u. Volksglaube L, 11); čí větévka dříve rozkvete, dříve se vdá (ib. L, 18, 25).

V západním Německu souzeno tímto způsobem, jaká bude úroda ovoce (Zs. f. rhein. westfäl. VK. IV, 8).