do malé nádoby, uschovají ji na temném místě až do sv. Petra a Pavla; vyroste-li pšenice silně, provdá se dívka za boháče a bude žiti v nadbytku.

V Rusku zaznamenal tuto pověru znamenitý vrstevník Petra Vel., Simeon Polockij, ovšem dosti všeobecně, že v den svatojanský, 24. června sbírají trávy, a hádají podle toho, rozkvetou-li, na zdar, nerozkvetou-li, obávají se neštěstí (Жив. Старина VI, 137). U Bělorusů dívky zasévají nebo sázejí květiny; uschnou-li, znamená to, že jich úmysly milostné nedojdou cíle, aneb zatkne se turán (Erigeron acer) za pás dolů nebo do štěrbiny ve zdi; rozkvete-li do rána, vdá se do roka (Federowski, I, 311 sl., č. 1746—1748).

V Charkovské gubernii řeží dívky na Kateřinu před východem slunce a bosy višně; každá zaznamená si svou větévku něčím ji ovázavši, a dávají je do hrnce vody. Cí rozkvete, ta se brzy vdá. Starší lidé podle toho usuzují, bude-li živ ještě rok, aneb zemře (Гринченко Этногр. матер., I, 15).

Na Ukrajině v Kremenec, okr. koná se takové hádání v předvečer svatojanský „kupajło" za zvláštních obřadů: dívky volí ze svého středu nejkrásnější a za písní zavedou ji do lesa do jámy připravené s věnečky z květin čerstvých a uvadlých; dívce té zaváží oči, tančí kolem jámy, a ona dívka „kupajło" zvaná, rozdává z jámy věnečky, jak jí do ruky přijdou, tancujícím družkám: která dostane věneček z čerstvých květin, bude šťastnou ženou, která věnec z uvadlých květin, bude nešťastná.

V Jaroslav, gub. hádají dívky podle vínků udělaných v den svatojanský a zanechaných až do sv. Trojice; rozvil-li se vínek, znamená to uskutečnění nadějí, uschl-li, že milenec přestal milovati, zůstal-li stejný,, nezměněn, nebude ani změny v životě dívčině. (Жив. Стар. VI, 137). Jinde uvit věnec z březoví ve čtvrtek před sv. Trojicí, propleten stuhou nebo barevným hadříkem a zanechán na bříze do sv. Trojice. Po službách božích jdou se dívky na věnec dívati: nezavadl-li, provdá se;: uvadl-li či „uschl, zemře do roka (Этногр. Обозр. XXXIX, 78). Ve východních Cechách na Hlinecku uschovány věnečky snoubenců a čí věneček dříve uschne, dříve umře (Adámek 142). Srovnej velikoruské písně z gub. Kazanské a Vladimirské (Соболевсюй, Великорус, нар. пъсни II, 320 č. 378, 379): dívky ozdobily své hlavy věnci; jak starý pohlédl, vínek vadl, zasýchal; jak milý, mladý pohlédl, vínek se „rozhořel", nevadl a srdce dívčino se rozveselilo,

V Italii pěstují dívky routu; kvete-li, daří se její lásce, vadnutí znamená nešťastnou lásku (Hártland, II, 26). Sbírají také cibule v předvečer vánoční a kladou je na oltář, napsavše pod každou jméno jisté osoby; čí cibule nejdříve rozpučí, té osobě se dobře vede (ib. 38).

V německé části západních Cech znamená všeobecně zvláštní štěstí, rozkvetou-li za čtyři neděle višňové větve ustřižené na sv. Lucii (Alois John, Sitte, Brauch u. Aberglaub, str. 7), aneb užito k jinému účelu takových větví, ustřižených na sv. Barboru, poznávají se takto čarodějnice (ib. 5), stejně v jihovýchodních Cechách (Charvát, 133) a u Němců Orlických hor (Deutsche VK. östl. Böhm. IV, 256).

U Lotyšů uvijí si děvčata v předvečer svatojanský věnečky z jetele zaječího a chodí po celou noc pod tím věncem ani nelehajíce; roz-