kvetou-li do rána bílými květy poupata, vdá se děvče do roka; neroz-kvetou-li, ještě se neprovdá (Zbiór, XV, 245).

Stromy sázeny při zasnubování v Německu, Švýcarsku, místy v Bosně (srv. nahoře str. 34) a také u primitivních národů, v Britické Guyaně (Hartland, II, 33); čí strom dříve uschne, ten zemře.

Sázejí se také o různých příležitostech, při odchodu z domova u severoamerického kmene indiánského (Hartland, II, 37) a j. Jsou tu nejrozmanitější pověry, namnoze přímo opačné a zjinačené, člověk zasadivší strom zemře, když strom rodí a j. (op. c. 39).

Na vánoce vstrčí Poláci místy větévku třešňovou do láhve vody; rozkvete-li, požene-li větévky do tří králů, bude hodně ovoce, jinak bude neúroda na ovoce (Zbiór, VIII, 5). Podobně věstí se úroda či neúroda v Charkovské gubernii, rozkvetou-li ve vodě větévky višňové na Kateřinu uřezané к Novému roku (Гринченко, Этногр. матер., I, 14). Podobný zvyk zaznamenán také ve Skotsku (Hartland, II, 38).

Bylo dovozováno, že bílá barva byla původně barvou smrti a smutku (Mitteil. Schles. VK. XV, 202) a na důkaz toho s pokazem na starší vývody Rochholzovy (Deutscher Glaube u. Brauch I, 133) ukazano, že za hřbitovní květiny voleny bíle kvetoucí rostliny, zbělání zimostráze, bílý květ u zahradních rostlin mangoldu, celeru, salátu, jakožto také předčasné sežloutnutí révy na zdi domovní znamenaly smrt v příbuzenstvu, manželů v domě žijících; podobně znamená žal, kvete-li netřesk bíle, ale radost, kvete-li červeně. Není zajisté pochybnosti o tom, že skutečně namnoze dosud považována bílá barva za příznak smutku, ale co se týče příkladů vzatých z rostlinstva, třeba poznamenati, že předzvěstí žalu byly jednak nápadné změny na rostlinách a jednak jich předčasné vadnutí. A proto příklady tyto řadí se do jisté míry také sem.

Plinius již zaznamenal, že v starém Římě měli dvě myrty; jedna byla příznivá patriciům, druhá plebejcům, první vadla, když plebejci vítězili, druhá chřadla, když patriciové nabývali vrchu (Carl Boetticher, Baumkultus 166, Basset berb., II, 314). Římští císařové sázeli na kapitolu slavnostně vavřín, a ten vadna oznamoval jich smrt; taktéž vojevůdcové sázeli vavříny do křoví o svém triumfu, a ten vavřín vadl po jich smrti (Carl Boetticher op. c. 383—4, Hartland, II, 38).

Výklad všech těchto různých podání a pověrečných názorů jest velice nesnadný, a celkem musíme se spokojiti s tím, že podání zachované v přečetných pověstech, legendách a pohádkách souvisí co nejúže s pověrečnými názory povšechně takřka rozšířenými, že tyto názory přeneseny do legend a pověstí rozmanitého druhu. Někdy zdá se, že představa tato splývá s jinou neméně rozšířenou o sídle duše mimo tělo lidské, „external Soul" dle terminu Frazerova. Podkladem vlastně obou je týž názor. A co nejúže spjat ovšem život rekův se stromem, který vyrostl z kůstky rybí nebo části jablka a j., od nichž počala matka rekova. To bylo snad původní, a z podání toho druhu přeneseno to do jiných podání o recích zrozených docela přirozenou cestou. Ale to mohlo také souviseti přímo s obyčejem sázeti stromy při narození dítěte. Úže byl pak zajisté spojen osud dítěte se stromem, pod kterým i pochována pupeční šňůra, placenta, ale ten zvyk doložen jen u některých primi-