datovati, pokud to je vůbec možno. Jinou tendenci lze postřehnout jen v jednom tekstu, je to rukopis Vejtahu v musejní knihovně, Zíbrtem otištěný, kde čteme tyto zajímavé verše:

Rovněž prý

Zde tedy rozeznati jest proroctví, které by pocházelo ještě z doby, kdy byl na Týně kalich, a výklad z doby pozdější (kalich sňat dvakrát, za Rudolfa II., kdy musel býti zase na místo vrácen, a podruhé po bitvě bělohorské) je to nejstarší, vlastně jediné staré svědectví pro dobu proroctví, které se však netýká přímo rytířů blanických. Jisto jest tolik, že ty verše pocházejí od tajného kacíře a od téhož je vylíčení radostného konce:

(Tisky mají: Krista pána pravé tělo . . .)

Méně bezpečné jest

neboť čtení tisků po bojích dá lepší verš a lepší smysl.

Z toho starého znění a snad i ze slov Balbínových mohli bychom si troufat poznávat původní tendenci proroctví a tím i pověsti, a pochopili bychom, že lid zamlčoval, až na to zapomněl, kdo jsou ti boží bojovníci, kteří v Blaníku čekají na heslo к poslednímu boji.

Tato představa ovšem se nijak nehodí к obrazu, kterého nabýváme z knižní tradice podání, jež pověst, známou z proroctví, spojuje s různými historickými jmény a s vypravováním o Zdeňku Zásmuckém. Zde naopak převládá tradice protihusitská, protireformační, která se jeví už v anonymním románě,19) z něhož celé podání vyvěrá.