Poukázal jsem na ten román již na jiném místě20) a před tím Máchal poznal v jeho českém překlade z r. 1799, knížce Krameriově, že je to zpracování látky Fortunata; vypravování o Blaníku ovšem je vlastnictvím auktorovým.

Hrdina této povídky přijíždí v době Karla V. do kraje, pověstného proto, že z něho pocházely zlopověstné vzbouřenecké hordy rytíře z Trocnova, a spatřiv rozvaliny starého hradu, vzpomíná ukrutností těch, kdož tolik památek zbořili, a těší se, že se narodil v dobách vzdělanějších. Bylo mu známo, že tento hrad, Blaník, kdysi hájil udatný a urozený rytíř Meinhard, když bezuzdná část přívrženců mistra Husince si dovolovala všechna barbarství, aby i na nevinných mstila smrt toho oblíbeného učitele lidu. Odrážel zuřivé jejich útoky, ale loupežníci utekli se к nerovnému boji. Neustali útočiti, rozpáleni pomstychtivostí, drážděni bohatou kořistí a rozohněni lihovými nápoji. Meinhard podlehl a byl se všemi svými jezdci porubán. Ale marně hledány mrtvoly, mrtví žijí dále v hoře, tam je nalézá náhodou nebo vlastně osudem, který ho vyvolil, Zdeněk a je přijat do jejich spolku, aby po své smrti s nimi spal v Blaníku, odkud kdysi vyjedou, aby zachránili český národ.

Nic takového, vůbec nic o husitech nestálo v žádné knížce, ba spíše, jak bylo řečeno, lze z nich vyčíst opak o vyznání hrdin blanických. Zde je patrno, že tendence je uměle a úmyslně obrácena, a chtěli bychom věděti, kdo byl auktor, který jí tuto tendenci novou vtiskl, jak poznáme, velmi úspěšně. Na to neodpovídá přímo starý tekst, román vyšel anonymně, ale pokusím se, abych se odpovědi dopátral rozborem filologickým.

Román Zdenko von Zasmuk (Z), jak už r. 1902 jsem na uvedeném místě poznamenal, upomína na starší o rok povídku v témž spise rozebranou : Szuatopluk sonst Ziuentibold (S), takže myšlenka se namanula, nejsou-li od téhož spisovatele, ač jazyk se zdál při stejné chatrnosti jeviti značné neshody. Stejně připomíná svou episodou o Prichtě jindřichohradecké, kterou Zdeněk do Štýrska provází a jeho přítel Schwam-berg osvobozuje, současnou knihu Die weisse Frau in Neuhaus, (W) a také s touto knihou21) sdílí se o řadu vlastností jazykových, lépe řečeno, hrubých chyb proti spisovné němčině.

Svorně, co do podstatných jmen, tvoří plurál täge S 33, W 95, Z 8, 116 a hojně nesprávných plurálů slabých: mitteln W 31, 54, Z 23, Übeln Z 114, schlüsseln Z 109, armen S 136, freunden Z 212, punkten S 97, fruchten S 68, kräften S 75 atd., v koncovkách přídavných jmen vládne anarchie, rozmnožená nedbalostí tiskařskou: unser grosse Karl Z 127, einer erholender ruhe W 125, von hohen alter S 101; z náměstek užívá se vztažného so S 114, 140, W 48, Z 168, den m. denen S 13, 22, W 142, Z 100 a vedle něho. Sloveso mimo tvary wär S 128, Z 1, 4, scheidete S 24, Z 118, vedle schied libuje si zvláště ve tvarech, jako sähe S 16, 24, W 123, 220, Z 11, 14; zohe S 19, W 9, 16, 20,