str. 149
Mládenec na to:
Holubičko rajská, květe z růže!
Mně z hrobu láska tvá nepomůže.
Jenom jeden vzhled tvých modrých oči,
srdce v těle ztuhlém si poskočí.
Ach, jenom jednou mě přiviň к sobě,
blaze mi pak bude v tmavém hrobě;
jediná upřímná tvá slzička
přivede duši mou do nebíčka."
|
Aninka na to mu odpověděla:
„Přijdeš-li mládenče, otevřu ti,
přichystám pro tebe vonné kvítí,
zavážu kytičku pentlí bílou,
bys v hrobě zpomínal na svou milou."
|
Přihnala husičky domů. Slepičky už spaly na řádě. Chasa obstarala stáje a maštele, a pak vystrojena odešla к muzice. Vrata zapadly na závoru, vokenice zahákovany. Aninka přinesla kočičkám teplyho mlíčka, taky voříšek dostal plnou misku. Pak teprve večeřela Aninka s věrnou starou služkou Souplatkou, a když už černá nastala noc, rozloučily se „na dobrou noc".
oouplatka odebrala se na morání, Aninka s kočičkama do svý komůrky a voříšek na prahu hlídal.
Když se Aninka pomodlila, uložila se Aninka na postýlku, kočičky v nohách jí ležely a spokojeně přadly.
Noc byla tichá; jen tikot dřevěnejch hodin vedle na stěně rozlíhal se po stavení tak divně, tajemně, smutně.
Aninka nespala. Zpěv mládence z hrobu nyní v duši se jí ozýval — tęskno, moc teskno jí bylo. Šeptala modlidbičky za matičku a za mrtvyho mládence. Teď hrklo v hodinách — hodina duchů se blíží. Ach, srdce, utiš se! — Najednou, jako když zašumí rarášek, a na okeničku to třikrát zaťukalo a dutej, temnej hrobovej hlas ozývá se v komůrce:
„Má milá rozmilá, již jdu к tobě,
ach, jenom chvilenku vem mě к sobě,
af zplesají mé zarmoucené kosti,
už se naležely v hrobě dosti —"
|
Aninka tiše: „Ach, kočičky, poraďte, co mám dělat?" Kočičky kňouraly a stará míca zavrněla Anince do ucha: „Nevotvírej! Mrtvý patří do hrobu; tam má spáti věčný sen, až ho jednou Bůch sám povolá. Řekni, že mu dřív neotevřeš, až ti přinese plnej pytel stříbra a zlata." Aninka uposlechla: „Dříve já ti nevotevřu, až mně přineseš plnej pytel stříbra a zlata." Jako dyž vítr zaduje, byl umrlec pryč. Ale netrvalo dlouho — bžuch! pod okýnkem těžkej pytel na zem dopadl . . . A „drn, drn, drn" na „okeničku to buší. „Má milá rozmilá, otevř!" — Kočičky: „Nevotvírej! Řekni, ať ti pozlatí eště celou střechu na statku." — Aninka: „Eště mně pozlať střechu na statku." — Venku zachrastily kosti a fouklo to, jako z velkyho měchu v kovárně a v maly chvilce šoupalo to po střeše, jako dyž drhne podlahu. A po třetí: „Drn, drn, drn". „Otevř, má milá, máš, co's žádala." — Kočičky: „Nesmíš votevřít, ať ti nanosí v bezedným koši z rybnicka plnou káď vody." — Aninka
|
