kovalo, jako jsme již shora vypravovali: Zde obyčejně Marjána zkrátila pohádku takto:

„V pondělí ráno po libňovskym posvíceni našli v besítce na zahrádce u statku nevlastní dceru sedlákovu uškrcenou a vedle ní ve mdlobách jeji matku. Šouplatka pak vypravovala pantátoj vo Anince, co v noci slyšela: „Oúskosti a strachem spát sem nemohla. Votevřela sem vokynko, co vede do sadu. Dyž se vodbila jedenáctá, šla Aninka selčina do besítky. Bylo slyšet dva hlasy, jeden tenkej, Aninčin, druhej temnej, jakoby vycházel z hrobu. Bylo slyšet průni hlas: „Můj milej, ty máš vohnily ruce!" — Druhej: „Menuj, menuj, jenom jedno nemenuj!" Průni: „Můj milej, ty máš vohnily uši!" — Druhej hrůzněj než dřív: „Menuj, menuj, jenom jedno nemenuj!" Průni: „Můj milej, ty máš vohnily voči!" Druhej eště hroznějc: „Menuj, menuj, jenom jedno nemenuj!" — Já sem se strachy ani modlit nemohla a hrůzou mně zuby cvakaly. Chtěla sem křičet, ale v krku mě to zatáhlo. Tu slyšim jako šeptem: Můj milej, ty máš vohnily ruce —" tu najednou jako dyž zavyje vlk, pak zoufalej, krátkej výkřik, a já se skácela jako špalek. Zpamatovala sem se, dyž mě děvečky ráno studenou vodou vomejvaly. Promluvit sem nemohla. Ptaj se mě, co se to se mnou stalo. Hospodyně i Aninka že jsou pryč, tu sem teprva vyskočila, hledáme, běžime na zahradu a tam to smutny divadlo. Matku sme vzkřísily, Aninku jsme už nemohly. Měla voči z důlku vyběhly a na krku vtlačeny černý pruhy, jak ji vohnily ruce umrlcovy škrtily. Vod paňmámy sem se nic dovědět nemohla, ztratila řeč. Jen ukazovala na husy, na krchov, a jen tolik sme vyrozuměly, že přišla pozdě 'céři na pomoc, dyž uslyšela jeji zoufaly zvoláni."

Pak to přeci přišlo všecko na jevo. Aninka pásla husy u krchova, tam vyvolávala mrtvyho mládence, aby к ní v noci přišel a přines jí hodně dukátů, že ho bude v běsíce vočekávat. Máma prej ji k tomu naváděla. Kočiček se o radu neprosila, na dvůr je vyhnala, koštětem po nich tloukla, mlíčka jim nedala, vořiška hladovyho do sekárny zavřela, aby v noci „nestekal.

Dyž přišel Říha s Aninkou domu, selka к němu ruce spínala, plakala, hodnou Aninku vobjímala, ale jen prstem ukazovala. Říha všecko jí vodpustil a Aninka ji hladila a těšila. Selka později řeči nabyla, ale více se šeptem modlila než mluvila.

Anince nehodný vystrojili slávnej funus. Pět knězi bylo. Sám pan děkan přijel, vše to na vsi nevídané. Zas byly družičky, mládenci, a pak taky muzika a tanec.

Hodná Aninka vzala si pak mládenecká slíčnyho a zrostlyho jako ta krásná jedle v jejich lese, chudyho, ale vopravdu hodnyho a vzor-nyho hospodáře.

Stará Šouplatka se ve statku eště dočkala, jak starej pantáta, teď dědeček, nosíval a vodíval svý vnoučátka, Aninku a Jenička, na krchov k babice а к nešťastny Anince.

Posluchači, obětuj za ně taky zbožnej vzdech.