str. 157
rati,119) Pliniem v porušené formě zachovaného, tkví zřejmě totéž slovo, jako v lang, plovum, stangl. plo h, plogh (nagl. plough), stfr. plôch, sthn. plóh, pluag, pfluog, (nhn. Pflug), stn. plógr, dan. plov, plo u g, got. *plogs120).
To mohl býti první, gallský vliv na vývoj germánského pluhu. Ale mimo to nalézám dnes, — a to pokladám za důležitější, — že hlavní attributy pluhu, kterými se liší od háku-radla a kterými nad ně funkcionálně, jak svrchu pověděno, vyniká: totiž nůž — čereslo před radlicí (culter), dále širokou, lopatovitou radlici (v o m e r) s deskami odvalovými (au r es, tabellae), která plásty země ze spodu řezala a i obracela (Varro de re rustica I. 29, Plin. XVIII. 173 a Virgil Georg. I. 172), měl již jeden druh pluhu římského z počátku doby císařské. Také plaz měl i předek na kolech (currus) byl v té době znám a doložen je pro severní Italii na počátku I. století po Kr. Máme toho řadu literárních i archeologických dokladů.
Literární zprávy byly již několikráte sneseny a rozebrány, ač ne vždy správně vyloženy121). Pro nás je hlavní zpráva Pliniova o tom, že jeden druh oradla měl nůž před vomerem122), dále Vergiliova o pluhu s odvalem a s kolečky v severní Italii123), dále Palladiová ze IV. století o deskách odvalných, kterými bylo možno vyvýšené a širší brázdy orati124), což nalézáme také už v agrikulturním díle M. Tęrentia Varrona125),
119) Plinius NH. XVIII. 172: non pridem iuventum in Raetia Galliae, ut duas adderent tali rotulas, quod genus vocant plaumorati. Korruptelu plaumorati dlužno emendovati buď s G. Baistem ploum Raeti sc. vocant (Wölfflins Archiv III. 285; tak i G. D o 11 i n Rev. des ét. anc. VII. 1905, 45), nebo s Fr. Bujakem a J. Rozwa-dowským vyložiti je z {fall, plau m, plovum — pluh a r a t u m — kolo (Bujak Studya 392), čímž by gallský jeho původ zároveň byl filologicky dosvědčen. Keltický název kola byl "rotos, "roton. A Holder Altcelt. Sprachschatz (Leipz. 1902) II. 1233. Jiné emendace viz MAG. Wien VIII. (Much), k textu srv. i Foerster Zs. f. rom. Phil. XXIX. 11, 15.
120) R. M e r i n g e r, který se otázkou vzniku pluhu po stránce jazykové nejvíce obíral (Idg. F. XVI. 184 sl., XVII. 100 sl., XVIII. 244, srv. Janko O stycích 180 sl.), pokladá za germ. pratvar *plo"/4az vedie druhotvaru *p 1 б u (a z), a spojuje jej s koř. "b 1 e k-, jejž nalézá i v lat. (b u) b u 1 c u s, a sthn. pl ё g a n, dn. pflegen — obstarávati něco a sice v primárním pregnantním významu orati a musiti orati. K tomuto významu srv. i Rhamm Ethn. В. II. 1. 971. Také význam carruca pokládají za gallský. Srv. dále.
121) K rímskym pluhům srv. na př. B a u m e i s t e r Denkmäler I. 13, Blümner Rom. Privatalt. 557 (zde starší literatura), Braungart Urh. 56 a hlavně B e h 1 e n Pflug 42—46, 94—95, a také stať ve výborné knize A. F. Magerstedta Bilder aus der röm. Landwirtschaft (Sonderhausen 1861) V. 133 sl.
122) Plinius XVIII. 47 (171): Vomerum plura genera: culter vocatur inflexus praedensam priusquam proscinditur terram secans futurisque sulcis vestigia praescribens incisuris quas resupinus in arando mordeat v o m e r . . . 173. latitudo vomeris caespites versat.
123) Vergilius Georg. I. 169—175: huic (aratro) a Stirpe pedes terno protentus in octo, binae aures, duplici aptantur dentalia dorso, stivaque, quae currus а tergo torqueat imos.
124) Palladius I. 43: arata simplicia vel si plana regio permittit aratra aurita (a u r i s — deska odvalní), quibus possit contra stationes umoris hiberni sata celsior sulcus adtollere. Srv. Servius ad Vergiliům 1. с: (binae aures) quibus latior sulcus efficitur.
125) Varro rerum rust. 1. I. 29 (ed. Keil): cum arant iacto semine, boves lirare dicuntur, id est cum t a b e 11 i s additis ad vomerem simul et satum frumentum operiunt in porcis et sulcant fossas, quo pluvia aqua delabatur. К dalším zprávám o římském pluhu a odvalu srv. Behlen Pflug; 31 sl.
|
|
