nýbrž na rovinatý jihozápad, jak nutno soudit též ze slov předcházejících: „occidentalem (plagam) vero, quae est versus Teutonicos, dat Conrado". Němci rozumí se tu jistě Němci rakouští. Nejzápadnější část Moravy byla stejně porostlá hvozdem pomezním jako přilehlé části Čech. Aspoň se praví o benediktinech třebíčských, že r. 1101 založili svůj klášter uprostřed lesů,43) tedy za podobných okolností jako mniši želivští. Nověji pak bylo z důvodů dialektických vysloveno mínění, že živel český překročil hranice zemské z Cech na Moravu a ne naopak.44)

Za nejmladší vsi vzniklé v Cechách vnitřní, domácí kolonisací lze považovati Proseče a Lhoty. Proseče, vzniklé — jak už jméno samo naznačuje — prosekáním lesa, jsou v nejbližším okolí Pelhřimova dvě: Proseč u Křemešníka na jihovýchod a Proseč-Vobořiště na západ od města. Jako typicky kolonisační půdu vyznačuje však Pelhřimovsko nápadný počet L h o t v jeho okolí.

„Lhota" jako appellativum znamená „lhótu" = „lhůtu", jako jméno topické osadu, založenou podle určité smlouvy mezi pánem půdy a osadníky, že totiž nově se osazující obyvatelé za práci, kterou budou míti s upravením a zkultivováním půdy, budou do určité doby (lhůty) prosti poplatků, povinných dávek i všech jiných břemen, kterými byli vrchnosti povinni poddaní ve vsích starších. Lhot a Lhotek je v okolí Pelhřimova celá řada. Už listina rynarecká z r. 1203 uvádí dvě Lhoty: Dlouhou (Dluha Lhotha) a Okrouhlou (Ocruhla Lhota), které následují časově hned po první nám známé české Lhotě u Křížků, dosvědčené r. 1199,45) a pravděpodobně nejsou" mladší, poněvadž existovaly už nějakou dobu před r. 1203.46) Do téže anebo nemnoho pozdější doby třeba pak klásti též vznik čtyř Lhot, které uvádí na arcibiskupském panství řečickém berní rejstřík z r. 1379: Lhoty Spálené (Lhota cremata), Farářovy (L. dotis), Michalovy (L. Michaelis) a Vítkovyv(L. Witkonis).47)

Vznik Lhot v Cechách tvoří asi rozhraní mezi starým způsobem osídlení a právem zákupným, od počátku XIII. stol. stále více se rozmáhajícím, od něhož se právo Lhot nelišilo vlastně ničím jiným, nežli časově omezenou platností smlouvy mezi vrchností a poddanými, která při právě zákupném měla platnost dědičnou, omezenou jen odúmrtí.

Právo zákupné čili emfyteutické, nazývané u nás též německým, mělo pro poddané i pro vrchnost značné výhody, jichž starší právo české neznalo. Pán půdy prodával jím svou půdu za určitý, hned při koupi skládaný peníz a za roční, pevně stanovené dávky na penězích i naturaliích v dědičné držení nájemcovo. Výhoda pro pána spočívala ve větším a určitějším zisku, pro poddaného v pevném trvání smlouvy,