(Kúnos, 115, Ungar. Revue 1888, 160). V dolnobretonské versi látky o krásce a netvoru (Luzel, I. 724) připomíná nevěstu svírající jí prst, že se má ihned vrátiti domů.

V povídce z jižní Indie „Chundun Rajah" (Frere, Old Deccan Days, 230 č. 20) jest rek za dne mrtev, v noci živ; víla „peri" ukradla mu jeho náhrdelník ze sandálového dřeva, ve kterém byla jeho duše, když pohrdl její láskou, nechtěl si ji vzíti; v noci vrací se víla, snímá jeho náhrdelník se své šíje a tu ožívá, když potom opět ji odmítne, vloží náhrdelník opět na svou šíji a odlétne; tu rek upadne mrtev. V poznámce к této povídce (str. 297) řečeno, že jest bezpočet pověr o moci kouzelného náhrdelníku, a jak štěstí i neštěstí a život sám závisí na odnětí jeho se šíje majitelovy. Jest to pěkně ilustrováno kašmírskou povídkou (Knowles 466): Gullala Shah měl dvě ženy, které se velmi přátelsky snášely, až starší žádala na mladší, aby jí dala svůj perlový náhrdelník, ale mladší odpírala, ač se jí výměnou nabízel jiný perlový náhrdelník; odpírala proto, že její náhrdelník obsahoval tajemství jejího života, byl kouzlem proti všem nebezpečím, nemocem a zkouškám. Když pak jej z lásky к mužovi přece vydala, náhle zmizela do země vil, kde ji muž byl našel. Takovým talismanem jest zajištěn život nadpřirozeně počatého reka v povídce bengálske (Lal Behari Day, 2 č. 1): stařec, který způsobil, že neplodná královna* počala, řekl jí, že život jejího syna bude spojen se životem jisté ryby v zámeckém rybníce ; v srdci ryby jest malá schránka dřevěná a v této zlatý náhrdelník, a ten jest život jejího syna. Druhá žena králova vyzvěděla tajemství, a když byla ryba chycena, chlapec onemocněl, když ryba byla rozříznuta a zlatý náhrdelník v ní a ve schránce nalezen, chlapec zemřel.

Podobné představy jsou též u Mongolů vyprávěny; v mongolské povídce měl chan také takový talisman na své šíji, v jiné ukradl jej zloděj, a když měl býti popraven, hodil talisman na kámen, v tom vystřiklá krev z chánova nosu, a chan zemřel.

Zde opět proniká představa jiná o sídle duše mimo tělo, o „externa! soul".

Ve finské Kalevale mrštil Lemminkäinen prudce hřebenem a zaklel jej „potom zhyne Lemminkäinen, zhouba stihne nebožáka, až mne hřeben vzpomene si, až krev z něho tryskne rudá". A když jednoho dne na úsvitě jeho choť uzřela „ana z hřebene krev kape, krev se rudá dolů roní", poznala, že zahynul (přel. Jos. Holeček, 173, 211).

Podle zkalení prstenu, kamene, kovu možno souditi také, zemře-li nemocný či se uzdraví: kněz („tuno") votjacký dívá se na stříbro, a ztemní-li pozná, že nemocný byl určen („пзуроченъ, сглаженъ") zlým pohledem (Этнограф. Обозр., IV. 125).

Zkalení prstenu neb jiných zlatých předmětů, po případě drahokamů bývá někdy znamením nevěry.

Milenka, nevěsta dává rekovi odcházejícímu zhusta prsten jako 'zástavu své věrnosti. Tak ve staré francouzské a anglické básni o Hornu a Rimenhildě, v jejímž pozdějším zpracování byl prsten nadán takovou kouzelnou mocí, že mění svou barvu, jak se nevěsta stala nevěrnou (Lee, The Decameron, 343). V gaelské pověsti (Clouston, Popul. Tales, I. 171) dostal rek odcházeje do vojny od dívky takový prsten s rudým