rubínem, a prsten stále zachoval svou rudost, když byl od mořské panny vlákán do její náruče. A stejně v skotských obměnách první látky o Hind Horn (Hartland, II. 26 s odkazem na nepřístupný nám komentář Childův) ; v jedné versi nemění jen prsten svou barvu, ale kámen pukne v tré (Rüdiger, Zauber u. Aberglaube in den englischen Volksballaden 31). Ještě novější angličtí básníci do XVII. stol. použili tohoto motivu (Hartland, II. 28).

Islandská pověst (Rittershaus, 217 č. 51) vypravuje, jak dívka počala nadpřirozeným způsobem (od ptáčka, ve kterého byl princ od macechy zaklet) a kterak zlato, které kdysi dostala od otce, zachovává svůj jas jen, dotkne-li se ho čistá panna; zčernalo, a dívka poznala, že mimo svou vinu jest těhotná.

„Uherská" pověst vypravuje, že blízko jezera karpatského svítil karbunkul, pokud byla družka krále vodních vil věrná; ale když se zamilovala do smrtelného prince, pozbyl svého jasu, a král propadl se do hlubin jezerních se všemi poklady i se svým zlatým palácem (':'WIis-locki Volksgl. Mag. 19 - Hartland, II. 27).

V padělané od Prospera Mérimée „illyrské" písni „Seigneur Mer-cure" dal rek odcházeje do boje s nevěřícími své ženě ambrový náhrdelník (collier ďambre), jakmile by se stala nevěrnou, přetrhne se nit a zrnka se rozpadnou. Manžel navrátiv se sčítá zrnka nového náhrdelníku ženina jedem napuštěná (Archiv f. slav. Phil. XXVIII. 336).

S tím souvisí další představa, že zkalený prsten, drahokam jest svědectvím, že dívka pozbyla své cti, po případě zachovala svou čest, cudnost. Tak vypravuje Giamb. Basile v Pentamerone (III. dne č. 4, přel.. Liebrecht, II, 311): kupec odcházeje na cesty odevzdal svým třem dcerám po prstenu, a kameny dostanou skvrny u té, která porušila svou čest. V chrvatské versi této látky (Strohal, II. 65 č. 25) uvadla růže nejstarší dívky, zčernal prsten prostřední sestry, ale ptáček nejmladší zpíval ještě krásněji, když se zbavila dotěrného ctitele. Taktéž v španělské versi sbírky Man. Milá y Fontánals (výtah v Zs. f. deutsches Alt. XI. 213 č. 15) zčernal prsten provinivší se dívky.

Ojediněle sdílí prsten žal i radost dívčinu. Ve velkoruské písni dosti osamělé (Соболевскш, Великорусе, нар. ггЪсни, II. 267 č. 324) zatemnil se prsten, když se měla dívka provdati za starce, vyjasnil se, když měla dostati mladého muže.

Takovéto ztemnění, zčernání prstenu či kamene v něm, náhrdelníku a j. zdobných klenotů věstilo tím spíše neštěstí jeho majitele, proto že se různé tyto ozdoby nosily jako profylaktické, ochranné prostředky proti zlému pohledu, úroku a různým čárám. Srv. pojednání J. Tuchman-novo „La fascination" v Melusine, IX. str. 8 sl. Seligmann, П. 230. Srv. Српски етнограф. 36. XIII. 407 č. 227.

Joh. Bolte sledoval (Zs. d. Ver. f. VKunde, XX 66) zvláště motiv, že puklý prsten znamená nevěru a snesl hojně toho dokladů z německé lidové poesie a něco málo ještě z francouzské a ruské. Připomněl též pověst o braniborském knížeti Friedrichu III., že když se podruhé ženil, pukl náhle prsten obdržený od první ženy, neboť porušil slib více se neženiti. Tatáž pověra jest rozšířena v Anglii, srv. Henderson, Folklore of the Northern Countries of England 42.