Jinde v povídkách lidových srůstají rozpoltěné prsteny milenců: rv estonské povídce (Kreutzwald, 311 č. 22) rozsekal rek dívčin prsten svým mečem ve dvě polovice; jsou-li princ a chudé děvče bohem sobě určeni, splynou obě polovice prstenu tak, že nikdo nepozná, kde byl rozsekán.

Ve velkoruské písni z Tulské gub. (Шейнъ, Великорус. I. 199 č. 759) dal hoch louče se s dívkou zlatý prsten zásnubní; pomyslí-li na jinou lásku, zlatý prsten rozpadne se, provdá-li se ona za jiného, vypadne z prstenu kámen.

Velmi hojně vypravuje se, jak muž (milenec) odcházeje rozpoltil prsten a navrátiv se poznán podle svého polovičního prstenu, vhozeného do číše, tak již v povídce vypravované od Caesaria Heisterbaš-ského a j. (R. Kohler, Kl. Sehr. I. 117, 584), v literatuře i tradicích lidových, veršovaných i prosaických, srv. Lee, Decameron 345 sl., a také ve východní Indii.

Sem patří na př. westfalska pohádka (Ad. Kuhn, II. 270), norvéž--ská (Asbjörnsen-Moe, Nord. HV. II. 28, 34), cikánská z Bukoviny (Groome, 128 č. 34).

V gaseognské versi (Bladé, I. 44) byla takto roztrhána svatební smlouva.

Původnější jest nepochybně, když obě polovice se opět spojily a prsten byl zase celý, jak vypravuje na př. dolnobretonská pohádka (Luzel, III. 243—4) a polská z Těšínská (Malinowski, I. 7—8) česko-•cikánská (Groome, 154 č. 44), též německo-moravská (M. Kosch 59 60) a j.

Výměna prstenů jest podstatnou a namnoze také zvláštní součástí svatebního rituálu u Slovanů, doložena v Rusku na poč. XIII. stol. Srv. L. Niederle, Život starých Slovanů, 1. 84, 92. Ale konečně místy pronikl tento zvyk až v novější době; není zajisté bez významu, že i ve střední Evropě Němci v severních Cechách, v údolí Tiché Orlice ho neznali ještě před 50 lety (Deutsche VK. östl. Böhmens, II. 34) a podobně tomu bylo ba dosud částečně jest ve Švýcarsku, Německu, Francii a Italii. Někde jest užívání snubního prstenu přímo zamítáno, jako •od puritanů anglických a skotských; nebyl znám při starožidovském sňatku (Bächtold, Gebräuche bei Verlobung u. Hochzeit 152). Nebyly to však vždycky ani prsteny kovové, než také býval pleten z větví, jako u starých Germánů, aneb byly to různorodé věnečky — místy dosud ve Švýcarsku — a posvěcené od kněze věnečky kladeny ženichu a nevěstě na hlavu (Bächtold op. c. 152; Довнаръ Запольсюй, Изсл'Ь-.довашя и статьи, I. 90, Piprek, Slaw. Braut. 168). Taktéž v Poznaňsku požehnáva místy,, kněz věnečky na hlavách snoubenců (Kolberg, Lud X. 113, 117). V Cechách kladla starší družička ženichovi a nevěstě na hlavu vínky rozmarinové, a jak kněz skončil obřad, dříve než snoubenci od oddavek se„ zvedali, hledí družička a družba aneb „družička sama vínky sejmouti (Škarda, Svatební obyčeje 17, J. Vykoukal, Ces. svatba 49), podobně na Moravě (Bartoš, Moravská svatba 30, Kopecký, Slovácká svatba 22). Ve Slezsku světí kněz místo prstenů právě tyto věnečky sňaté s hlav a pak je klade snoubencům na hlavu řka: „Přijměte vínek věrnosti a buďte sobě věrni" (Vyhlídal, Slezská svatba 44). Historie