na čestném stole, svíčky jasnější jsou oni, kteří jsou zrozeni v šťastný den, svíčky jen tak blikající oni, kteří jsou zrozeni v nešťastný den (Fr. S. Krauss, Volksglaube und relig. Brauch, 29).

V povídce z gub. Volyňské (Rokossowska, 66 č. 36) vylezl muž po stéble až do nebe a spatřil tam mimo jiné svíčky hořící — duše to lidí ještě žijících, jak člověk umře, svíčka zhasne.

Stará řecká báj vypravuje, že Meleager byl sedm dní stár, když se jeho matce zjevily víly a řekly jí, že její syn zemře, až dříví na ohništi dohoří. Matka ukryla toto dříví do škatule. Po letech však hodila rozzlobena dříví do ohně a Meleager skonal jakoby spálen. (Fra-zer, Golden Bough, III. 358), srv. Rhein. Museum N. F. XLIX. 310—313, kde shledáván jakýsi pozdější vývoj starodávných představ. Možno, že se starou řeckou bájí souvisí severská pověst o Nornagest, zaznamenaná asi v XIV. stol. (Zs. f. deutsches Altertum, VI. 280, Frazer op. с. 369): dvě norny-sudičky pozvané ke kolébce Gestrově věstily novorozeněti štěstí a slávu, ale nejmladší sudička pro domnělou urážku řekla, že hoch bude živ ne déle, než dvě svíčky hořící u jeho kolébky. Nejstarší dala pak matce svíčku a přikázala, aby jí nezapalovala, až by syn její chtěl zemříti, a tak byl živ tři sta let. Srv. Laistner, Rätsel der Sphinx, II. 385.

Co nejúže spojeny jsou svíčky se životem v. povídce alžírské (Désparmet, Cont. pop. sur les Ogres, I. 363): rek spatřil u Ghulů v komnatě svíčky a zvěděl, že to jsou jich duše, jak jedna zhasne, jeden z nich zemře; rek vstoupil a pohasil všecky svíčky.

Jiná jest pověst německá (Miillenhoff, 180 č. 248): ovdovělá hraběnka oddala se nezřízenému životu a zapsala se čertu: přijde pro ni za určitý čas, až její vosková svíčka na stole dohoří. Přišel večer a hraběnka ustrašena zavolala kněze a svěřila mu své tajemství. Na jeho radu byla svíčka zhasnuta a zbytek její zazděn do východní zdi kostela. Nyní neměl již čert nad ní moci. Ale brzy potom vypukl oheň v kostele a hraběnčiným přispěním mohla býti zachráněna alespoň východní jeho zeď. Po čase zemřela a strašila.

V židovské legendě z východní Haliče (Zbiór XVII. 285 č. 18) dal anděl smrti pastuchovi donésti nejtlustší ovci do jeho obydlí a tu byl nesmírný počet olejových lamp, jedny dohořívaly, jiné byly ještě plné, jiné ještě nezapáleny — to byly duše lidské; dohořívala lampa syna pastuchova, ale pastuchovi nedovoleno dolévati do ní ze své lampy.

V kluzké povídce v Srbsku zapsané (Anthropophyteia, IV. 255 č. 10) měl podobný sen muž spící se ženou: zdálo se mu, že ho sv. Petr zavedl do ráje až do velkého lesíka, kde na každém stromě hořelo po několika lampách; a sv. Petr dovedl ho na jeho prosbu až k jeho lampě i к ženině lampě, v té bylo ještě hodně oleje, ale v jeho lampě velmi málo. Když sv. Petr odešel, začal prst namáčeti v ženině lampě a takto přenášeti olej do své lampy . . . Podobně vypravováno v Sarajevě. V jiné versi z Mostaru jsou různé hořící svíčky, mužova jest velmi tenká, ženina hrozně silná, muž olizuje tlustou svíčku, aby prodlužoval svůj život. Podobná obscénní povídka vypravována na Ukrajině (Hess. Bl. f.VK., VI. 11).