Příbuzná jest legenda z Poznaňská: zbožný muž prosil boha, aby mu oznámil den smrti. Jednou zjevil se mu mladík a vyzval ho, aby šel s ním. Vedl ho do jeskyně, kde hořelo množství svíček. Některé byly teprve nastrčeny, jiné dohořívaly. Mladík ukázal na svíčku již velmi malou, znamenající jeho život (Mitteilg. Schles. VKunde, VIII. seš. 15, str. 77 č. 91). V staroislandské povídce zaveden jest rek do domu, kde spatřil zesnulé příbuzné a přátele sedící u ohně a hodující. Bylo tu sedm ohňů, některé dohořívaly, jiné byly jasné. Ženské zjevení, které ho tam zavedlo, pravilo mu, že ohně znamenají ' leta, kolik ještě má býti živ (Hess. Bl. f. VKunde, VI. 12). Částečně jen podobná jest nizozemská pověst o kupci, který se zapsal čertu (Wolf, Niederländ. S. 554 č. 456, Wünsche, Sagenkreis vom geprellten Teufel, 105). Když čert po sedmi letech pro něho přišel, vyžádal si ještě chvilku, pokud dohoří kousíček svíčky, aby mohl podepsati ještě několik dopisů. Hodil svíčku do jámy, dal ji zaliti vodou a jámu zasypati a čertu namluvil, že svíčka ještě nedohořela, nedohoň ani za padesát let a leží sto sáhů hluboko v zemi.

Ve zvláštním článku o „kmotřence smrti" dovozoval Gustav Mayer (Essays u. Studien, 242 sl., 275), že episoda se světly života byla později do této pohádky vkomponována, a v tom bude mu možno při-svědčiti; zároveň pak vyslovil se, že se zdá tato představa býti specificky germánskou, a v tom se nepochybně zmýlil. Sám uvádí islandskou versi této pohádky ze XIV. stol., ve které této episody není a jsou ještě jiné německé a vůbec germánské verse bez této episody a mají ji hojně románské, slovanské, řecké a j. (srv. Anmerk. KHM. Grimm, I. 381 sl.).

B. Kahle ukázal ve zvláštní rozpravě „Seele und Kerze" (Hess. Bl. f. VKunde, VI. 9—24), že staří Rekové již si představovali dech t^vsu'íx a ducha jako ohnivý dech šířící se po těle a udržující tělo podobně, jak se duše světová šíří po světě a jej udržuje, a ukázal ještě na „scintilla", jiskru duše u Tertulliana a mystiků středověkých. Tak v středohornoněmeckých dvou básních představován život jako hořící světlo. Poukazoval na různé pověsti o zakletých duších, nekřtěňátkách a jiných za různé přečiny pokutujících duších zjevujících se a strašících jako světélka, ohniví mužové a p.

Tak byl též u primitivních národů oheň v úzkém vztahu к životu lidskému, u severoamerických Indiánů přesvědčovali takto lovce, že oheň v jeho chatě jest úzce spojen s jeho životem, oheň má býti stále za každého počasí udržován, neboť kdyby oheň vyhasl, byl by konec jeho životu (Hartland, II. 43).

Téže pověry dbají při svatebních obřadech: při mši dávají svatebčané bedlivě pozor, zdali na straně ženichově neb nevěstině svíce na oltáři jasněji či temněji hoří, soudí z toho, která strana dříve zemře; plápolají-li rovně, budou manželé spolu svorně živi,vchvějí-Ii se, nesvorně (Erben, Prostonár. čes. písně. Nové vyd. 339. CCM 1855 str. 475. okarda, Svatební obyčeje, 17. Grohmann, Aberglauben, 120. Charvát, Z českého jihu, 25. К. V. Adámek, Lid Hlin., 141. Zelinka, Z Berounska, 17. Vykoukal, Čes. svatba, 49. Bartoš, Mor. lid, 320. Dufek, Naše Horácko, 357. Šebestová, Lidské dokumenty, 83). V Slezsku věří: svíce-li