šubů, Estonců (Hess. Bl. f. VKunde, VI. 17). Z Německa jest tento obyčej doložen ze sklonku XVI. stol. (Zs. d. Ver. f. VKunde, XVIII. 311).

V ok. Częstochowa: zhasne-li za sňatku svíčka při oltáři, předpovídá to smrt jednoho ze snoubenců (Zbiór, XVII. 130).

Na Slovensku znamenají svíčky na svatbě kalně („smutně") hořící brzkou smrt jednoho ze snoubenců (Dobšinský, Obyčaje, 28).

Místy у Italii vstupují snoubenci, každý se svíčkou do ložnice, buď sami aneb matka ženichova či nevěstina foukají na ně: čí svíčka dříve zhasne, první zemře. V Švýcarském Lucernu věří, že zemře první, čí svíčka první zhasne v první jich manželské noci (Hess. Bl. f. VK., VI. 17—18).

Zvláštní svatební zvyk konal se místy v Durynsku: jak svatební průvod došel do taneční síně, dal se jeden z mladíků do pomalého tance drže v každé ruce po svíčce, v pravé znamenala ženicha, v levé nevěstu. Udržovaly-li se hořící svíčky při tanci dobře, bylo to jako dobré znamení radostně pozdraveno. Zhasla-li jedna při tanci stále rychlejším, bylo to pro dotyčnou osobu špatnou předzvěstí (Witzschel, Kleine Beiträge, II. 231 č. 45). Také v kraji někdy polabském, domnívají se, že dříve zemře, čí svíčka dříve zhasne při čestném tanci (Tetzner, Slawen in Deutschland, 372, Hess. Bl. f. VKunde, VI. 18).

Jinaký jest ještě zvyk na území někdy polabském: při svatebním veselí provádí se také společný tanec mladého párku a všech čtyř družbu s družičkami, při tom tanci pobíhají mladý muž a mladá paní v kole a zhasínají svými šátky svíčky. U koho jsou svíčky tanečnic při tomto čestném tanci nejdříve zhašeny, ten naopak žije nejdéle (Tetzner, op. c. str. 370 pozn.).

Takový tanec s pochodněmi konán při svatbách vyšších společenských tříd německých a dosud v domě hohenzollernském, aniž ovšem zaznamenáno, že při tom bylo věštěno na budoucnost novomanželů (Hess. Bl. f. VKunde, VI. 18). B. Kahle poukázal tu zároveň na zcela obdobný zvyk mohamedánskeho kmene usedlého na Jávě: dva lidé obíhají kolem mladomanželů s hořícími svíčkami, čí svíčka déle hoří, bude poroučeti v životě manželském. Připomněl také starorímsky obyčej svatební: před průvodem nesena pochodeň z bílého hlohu a jak průvod dospěl k domu ženichovu, nastal o ni boj. Uloupena, aby ji nevěsta nepoložila pod manželské lože aneb muž jí nespálil na hrobě, čím by se způsobila brzká smrt jednoho z mladomanželů; podle jedněch ovládala myšlenka, že dlouho bude živ, kdo se této pochodně zmocní.

S tímto pověrečným názorem souvisí zvyk místy konaný, měřiti po svatbě svíčky: čí svíčka jest kratší, brzy zemře, tak v gub. Tverské a Penzenské (Жив. Стар., XI. 310; XIV. 446), místy na Kavkaze (Сборы. Кавказ, XXVIII, odd. 3. str. 4 = sv. XXXI. odd. 2. str. 60).

Nevěsta pekoucí svatební koláč, zastrčí do něho dvě svíčky a tak vsadí koláč do peci; čí svíčka dříve zhasne, ten z novomanželů dříve zemře. Toto hádání zapsáno ve Voronež, gub. (Жив. Стар, XIV. 162). Podobně v Rumunsku (Globus, 9, 371 = Hess. Bl. f. VK, VI. 16).

V Porýnsku zvláštním způsobem rozhodne sé takto dívka, za kterého ženicha se má provdati; postaví dvě svíčky poznamenavši je podle