ženichů podél kříže a zvolí toho, čí svíčka první (!) zhasne (Zs. f. rhein. westfal. VK., VIII. 298).

Jinak v Normandii, divky jdou samy к studánce a zapalují u jejího břehu novou svíčku: dohoří-li do konce, vdá se do roka, zhasne-li, musí čekati (Sébillot, Folk Lore de France, II. 251—2).

Místy hádají podle toho na delší neb kratší věk dítěte, jak při křtu svítí svíčka; zhasne-li, zemře do roka, tak na západní Moravě (Dufek, Naše Horácko, 10), podobně u Huculů (Кузеля, Дитина "51, Матер, украш. етнол., XV. odd. 2. str. 99), ve Slezsku (Drechsler, Sitte, Brauch, I. 207). Na Poděbradsku hádají, zhasne-li při křtu světlo docela, nebo zapláče-li dítě při křtu, dlouho nevydrží; ale ještě dále: hoří-li při křtu svíce na stranu, bude dítě jednou v manželství nevěrné, (ue-četka, Od kolébky do hrobu, 11.)

Ve Valonsku soudí podle plamene svíčky na budoucí život dítěte, půjde-li pravou cestou neb nepravou, hoří-li svíčka rovně čili ne. (Revue des trad. pop., XIX. 84.)

Ve Slezsku hádají, zhasne-li svíčka při zádušní mši, zemře ještě někdo z rodiny (Mitt. Schles. VK., VII. seš. 14 str. 77), a zhasne-li šestinedělce při úvodě svíčka, kterou má vruce, zemře (ib. II. seš. 4. str. 57.)

U Srbů má zvláštní význam „krsna sviječa", svíčka hořící při slavnosti rodinného patrona, na t. ř. „krsno ime", a při té svíčce se také zaklínají „tako mi se krsna sviječa neugasila" a p. (Rječnik hrvat. ili srpsk.-jez., V. 638). V Hercegovině užíváno trojramenné svíčky. Přihlíží se bedlivě, kterak svíčka hoří, a podle toho soudí se na osudy členů rodiny. Hoří-li všecky tři svíčky stejně, aneb aspoň obě krajní rychleji než prostřední, jest to dobré znamení, nikdo z rodiny toho roku nezemře. Hoří-li některá svíčka rychleji než ostatní, a při tom teče, říkají „svíčka slzí, zemře někdo z rodiny". Hoří-li rychleji prostřední svíčka, zemře hospodář. Hoří-li rychleji pravá svíčka, zemře mužský člen rodiny, když levá, ženský člen (Гпим-Бйрлокосин, Из народа и о народу, II. 68); Glasnik zem. muz. bos. herceg., VIII. 147 č. 14);,

Na Mladoboleslavsku rozsvítí všichni domácí na Štědrý večer svíčky a každý si svou poznamená. Komu svíčka nejdéle hoří, bude nejdéle živ. Komu svíčka hoří a neteče, bude mjti pokojný život. Teče-li svíčka, znamená to neštěstí, nespokojenost (C Lid. XXI. 484 č. 108).

Na Poděbradsku rozmanitě hádají: každý má svou svíčku ; ze které jde kouř vzhůru, dostane se do nebe, stranou do očistce, a čí zhasne, ten přijde do pekla. Kdo uštipuje knot a svíci zhasí, nedočká se nového štědrého večera. V jakém pořádku svíčky zhasínají, v tom budou účastníci umírati (Cečetka, Od kolébky do hrobu, 144). V Oldenbursku věřili, modlí-li se kněz při zádušní mši dlouho před pozdvihováním a pomalu k němu přichází a při tom svíčky jasně hoří, doví se, spa-sena-Ii duše.

Blikání svíček na vánočním stromku věstí severočeským Němcům v Pojizeří smrt (Deutsch. VK. östl. Böhm., IX. 28).

Takové hádání podle svíček o večer vánoční neb sylvestrovský doloženo jest v Německu od poč. XVIII. stol. a z téže doby také ze Švédska: po večeři vánoční vyhasily se všecky svíčky mimo dvě, hospodářovu a hospodyninu: ty hořely celou noc, zha:>la-li jedna, zemřel