jest místy zvyk, že si hospodář kouskem svíčky, která hořela ve vánoční noci, napálí něco vlasů u ucha, jde-li kouř od toho к dveřím, bude toho roku nebožtík v domě, jde-li oknu, budou hosté. (Zbornik jslav XXI. 194.) V Bosně hádají také podle toho, kam se točí plamen svíčky o vánocích, na štěstí, alejen v hospodářském životě (Glasnik zem. muz. bos. herceg., VI. 135). V Cechách soudili, šel-li kouř od svíčky po vykonaném obřadě posledního pomazání ze světnice, že nemocný zemře (CCM. 1853, str. 476), a stejně tak porůznu v Německu, v Slezsku, Pomořanech, Východním Prusku a j., a podobně se hádá u sedmihradských Sasíků: kadidlo v novém hrníčku zapáleno uhlíkem, jde-li kouř vzhůru, uzdraví se nemocný, jde-li ke dveřím, zemře, aneb také hádají podle kouře hořící koudele (Hess. Bl. f. VK., VI. 22).

Podobně věří u haličských Poláků: když pohasí svíčky po odchodu kněze od nemocného, hledí, kudy se táhne kouř: jde-li vzhůru aneb na nemocného, věstí, že se uzdraví, jde-li za knězem — smrt (Swię-tek, Lud nadrabski, 567).

Místy v Německu soudili, že ze snoubenců první zemře, na koho táhne kouř svíček (ib. 16). U sedmihradských Sasíků hádala děvčata podobně, dostanou-li se dva lidé, či-li nic: z koudele^udělány dvě pyramidy a zapáleny na ohništi, padnou-li к sobě hoříce, dostanou se osoby jimi představované.

V Norvéžsku věří, že do roka zemře, ke korňu se táhne kouř svíčky, která po celou vánoční noc hořela a ráno byla zhašena, aneb táhne-li se ke dveřím, že někdo v té době bude jako mrtvola vynesen (Liebrecht, Zur Volkskunde, 326 č. 97). Hádaní takové, kudy a kterak se točí kouř svíčky, jest velmi rozšířeno, ale nezařazujeme, nerozbíráme ho zde, jelikož podkladem jeho jest jiná představa. Na příklad budiž připomenuta jen slezská pověra : když jde z kaditelnice kouř od oltáře na lidi, tu na nový týden někdo z farnosti umře (Vlastivěda slezská, I. 196). V Bulharsku hádá se podle kouře vycházejícího z komína (Сборн. нар. умотвор, XXVIII. 190).

Podle pověry zaznamenané v Salcbursku, Durynsku, Východním Prusku, Sedmihradsku a j. zemře kněz brzy, když za jeho mše zhasne svíčka na oltáři (Hartland, II. 48, Witzschel, Kleine Beiträge, II. 254; Wuttke:i, 215 č. 301, Zs. d. Ver. f. VKunde, XV. 438, Hess. BI. f. VK, VI. 15). Tuto pověru znal Ibsen: v jedné jeho povídce zemře biskup, když všecka světla v kapli zhasnou. A již Luther zaznamenal r, 1527 podobnou příhodu v Magdeburském domě věstící smrt arcibiskupovu (Zs. d. Ver. f. VKunde, II. 48). Na Slovensku pozorují 25. září svíce oltářní: smutně-Ii horia, je to znak smrteľnosti; vzhasne-li niektorá, umre kňaz alebo učiteľ (Slov. Pohľady, XIV. 714). Ve Slezsku má takový význam jen o půlnoční vánoční (Drechsler, Sitte u. Brauch. I. 42). V Meklenbursku věří, že zemře do roka jeden z konfirmantů, když při konfirmaci zhasne svíčka na oltáři (Bartsch, II. 56 č. 157).

Místy ve Francii, v Ardennách věří, zhasne-li svíčka při mši nedělní, zemře během týdne jedna z přítomných osob, a sice muž, je-li to svíčka na straně evangelia, žena, je-li na straně epištoly (Meyrac, Traditions des Ardennes, 178 č. 80). Jinde ve Franche-Comté hádá se takto ve svátek obětování Panny Marie, 2. února: při mši posvětí se