nová svíčka, a zkouší se donésti ji hořící domů, komu by na cestě zhasla, zemře do roka (Revue des trad. pop., XIV. 101). V Badensku dosvědčen jest podobný zvyk v den sv. Agaty, doma neb v kostele zapaluje se tolik svíček, kolik jest živých a někdy ještě mrtvých členů rodiny, a stejně soudilo se, že ten první zemře, čí svíčka první dohoří (Hess. Bl. f. VKunde, VI. 21).

Svíčka, podle jejíhož plamene se soudí, smrtelna-li nemoc, a s níž se dělají jiné různé čáry, jest místy ve Francii, v Champagni, zvláštní, darovaná od faráře na hromnice kantorovi (Revue des trad. pop., V. 177).

Na Hvaru mají strach o nepřítomného člena rodiny, který jest na cestách aneb v daleké cizině, hoří-li špatně oheň neb svíčka (Glasnik zem. muz. bos. herceg., XVI. 306). Docela stejně hádají severofrancouz-ské ženy námořníků, jaký jest osud jich manželů (Sébillot, Folklore de France, IV. 154).

V sev.-záp. Cechách domnívají se, zhasla-li svíčka sama sebou, že zemře toho roku osoba ji zapálivší (Grohmann, Aberglaube, 220). Podobně, ale všeobecněji místy v Haliči (Zbiór, X. 92). V horní Falci věří, zapálena-li louč třikráte a pokaždé zhasne, znamená to smrt (Schönwerth, I. 264) a ^stejně říkají Rumuni sedmihradští, kdo zapaluje světlo a třikráte mu zhasne, ten zemře do 14 dnů (Zs. d. Ver. f. VKunde, XXII. 162). Podobná pověra zaznamenána v dolním Bretónsku (Revue des trad. pop., III. 45).

V belgickém Luxembursku hádají takto na výsledek losování branců : hoří-li svíčka rovně a pěkně, vyhrál branec, který ji obětoval, příznivé číslo. Podobně místy ve Francii (Sébillot, op. 1. c. 154).

Odjinud není doloženo hádání Rumunů sedmihradských, uzdraví-li se nemocný: naměří se tak dlouhý kus voskové svíčky, jak jest nemocný dlouhý, zapálí se a postaví za postelí; je-li nemocný ještě na živě, když svíčka dohořela, uzdraví se (Zs. d. Ver. f. VKunde, XXII. 162).

Proto znamená Estoncům ve snu viděti dlouhou hořící svíčku dlouhý život, krátkou brzkou smrt (Жив. Стар., XV. odd. 2. str. 187).

V antické pověře znamenalo jasně hořící světlo nemocnému uzdravení, temně hořící smrt (Samter, Geburt, Hochzeit u. Tod, 81, 82). A tak dosud namnoze ve Francii. V jihobelgickém kraji Hainaut zapalují poutníci na oltáři světcově svíčky, rovný-li jest jich plamen, znamená, že nemocný se uzdraví, kmitavý-Ii, jest špatné znamení (Revue des trad. pop., IX. 489). S poč. XIX. stol. jest zpráva, že po každé straně oltáře světcova rozestavěno po pěti žlutých voskových svíčkách, jedny pro život, druhé pro smrt. Zhasly-Ii první dříve, musil nemocný zemříti. A podobné pověry zaznamenány i v novější době. V jistém kostelíku ve Vogesách byly plameny tří svíček, na které se upíral zrak zbožných poutníků, označeny příznačnými jmény, saint Mort, saint Lon-guit, saint Revit (Sébillot, Folklore de France, IV. 154).

Všeobecně pak bylo jasné — temné — světlo považováno za svědectví štěstí, po případě neštěstí (Bulletin de Folklore, III. 134).

U Němců v západních Cechách konají se na dušičky večer doma pobožnosti, každému členu domácnosti zapalují se svíčky a modlení trvá do jich zhasnutí; čí svíčka první zhasne, ten nejdříve zemře (Alois John, Sitte, Brauch, 97).