V saském Rudohoří zapaluje se až do 14. roku v den narozenin životní světlo a mimo to tolik světel kolik má dítě let; životní světlo stojící uprostřed má naposled dohořeti, má-li se dítě dočkati příštích narozenin (E. John, Aberglaube, 67). Podobný zvyk, ale bez toho hádání zachován místy ve Slezsku (Drechsler, Sitte, Brauch, I. 218). Do koláče upečeného na počest narozenin dítěte nastrkáno tolik svíček, co čítá let. Zapomenuta-li svíčka, míní v Heidelberce, zemře dotyčné dítě (Hess. Bl. f. VK., VI. 24).

Pověst o mši nebožtíků na horní Falci zapsaná (Schönwerth, I. 277 č. 10) má také podrobnost sem náležející: na oltáři hořely svíčky znamenající živé členy obce; čí svíčka první zhasne, ten první zemře. A nebožtík stojící u dveří to oznámil nahodilým návštěvníkům této mše. V německé versi ze severovýchodních Cech viděla nahodilá účastnice této mše stíny osob, které v nastávajícím roce měly zemříti (Deutsche VK. Ost. Böhm., XII. 151).

Sledy této pověry shledávají se ještě v dětské hře: hořící tříšťka neb sloupek z vosku dává se z ruky do ruky a v čí ruce vyhasne, jest mrtev pro hru neb vyplatí zástavu (Rochholz, Deutscher Glaube u. Brauch, I. 165; Andree, Braunschweig. Landeskunde, 440). Ještě výrazněji se zachovaly ve hře francouzských dětí: zapálený papírek podávají si děti v kruhu stojíce slovy „petit bonhomme vit encore", v čí ruce vyhasne, ten dá zástavu a pak říkají „petit bonhomme est mort". A podobný veršík říkají anglické děti (Tylor, Cywilizacja pierwotna, I. 75).

U Malorusů haličských konají dívky zvláštní obřadní hru s rozpálenými loučemi; zpívajíce při tom zvláštní píseň čekají, čí louč dříve zhasne, o té dívce zpívají pak zvláštní pohřební píseň; dříve tuto dívku dokonce připravily к smrti, položily na stůl a oplakaly jako mrtvou (Сумцовъ, Культур, пережив, 289). Na Ukrajině jdou dívky v předvečer svatojanský s voskovými svíčkami к vodě, přiváží svíce к věnci, tak aby stály, zapálí je a pustí věnec po vodě. Cí svíčka dříve zhasne, dříve zemře (Чубинсьлй, Труды, HI. 196).

Symbolem lidského života jest světlo svíce zajisté také, když jest považováno za rozhodčí při soudu božím ve východní Asii: na severu Bor-nea zapáleny dvě docela stejné svíce a čí dříve dohoří, ten prohrál při soudu. U Birmanů jest soud složitější tím, že mimo to obě sporné strany naberou do úst vody, a kdo dříve jest nucen vyplivnouti vodu, prohraje; dohoří-li svíce v tutéž dobu, vyplivnou oba vodu, a které vody jest méně,^ten prohrál (Ausland 1891, str. 103).

Život lidský spojován někdy též se světlem tvořícím se v zapadlých vodách, studních, se kterými spojovány rozmanité pověsti. Tak místy ve Francii (Côtes-du-Nord) spatřována v studni na jistém zámeckém dvoře svíčka hořící a sice dolů obrácena; zhasne-li, jsou v sousední vesnici přesvědčeni, že tam do dvanácti hodin někdo zemře (Sé-billot, Folklore de France, 1. 310, IV. 193).

Ve Francii hádá se místy podle toho, která svíčka aneb proutek brslenový či lískový první zhasne, ke kterému světci třeba putovati, aby pomohl uzdraviti nemocného; u kolébky dětské zapáleny čtyři svíčky obětované čtyřem světcům, jinde pouze jeden proutek zapálen a při tom odříkána litanie jmen svatých; u kterého jména proutek