zhasne, k tomu světci možno podniknouti úspěšnou pout (k jeho svatyni aneb jeho prameni) (Sébillot, Folklore de France, II. 270).

To připomíná pověrečný zvyk v ranním středověku obvyklý, jehož se přidržovali na dvorech panovnických, tak na poč. XIII. stol. aragónska královna Marie: rozžato 12 svíček, tolik co bylo apoštolů, a čí svíčka nejdéle hořela, toho apoštola jméno přiděleno novorozeněti (Zs. d. Ver. f. VKunde, XXII. 228).

V Meklenbursku míní, zhasne-li svíčka v kostele darovaná sama sebou, zemře, komu byla určena, svítí-li jasně, má dotyčný ve světě štěstí (Bartsch, II. 317 č. 157; Hess. Bl. f. VK., VI. 22).

A tak možno přímo působiti škodu jisté osobnosti; podle polské pověry (Zbiór, V. 29) koupí se za tím účelem svíčka do kostela před sv. Antonínem, a dotyčná „osoba bude jen tak dlouho na živě, až ta svíčka dohoří. Stejně na Cerském Mazovsku : člověk bude živ jen, pokud tato svíčka nedohoň', a pak musí v nejukrutnějších bolestech skonati (Kornel Kozłowski, Lud, str. 382).

Prof. Sumcov uvedl z čarodejníckeho procesu r. 1705 podobný případ: Kameneckému magistrátu žalovala žena Morskaja, že její zdraví jest v nebezpečí následkem kouzel sousedky Zelinské, že v noci chodila po jejím dvoře v pouhé košili bosa a prostovlasá, a potom tato Zelinská v kostele dominikánském přelomila svíčku a obrátila ji dolů. Potom jiný občan, armén Lukaševič, ohlásil magistrátu své podezření, že svíčka obrácená byla zapálena, aby byla způsobena škoda jeho ženě, a ta následkem toho onemocněla (Культурныя пережнвашя, 255). Taková pověra byla zapsána v městě Jejsku na Kavkaze: Chce-li kdo, aby jeden z mladomanželů brzy zemřel, postaví při svatebním obřadě svíčku obráceně na svícen a zapálí. Tento škůdce jest přesvědčen, že život dotyčné osoby půjde nepřirozenou cestou a záhy se skončí smrtí. Aneb měří hlavu ženichovu neb nevěstinu nití, a připraví voskovou svíčku, jejímž knotem jest právě tato nit. Za svatebního obřadu pak postaví a zapálí tuto svíčku přesvědčen, že život dotyčné osoby tak rychle skončí, jak svíčka dohoří (Сборнпкъ Кавказ., XXVIII, odd. 3. str. 4 = XXXV. odd. 2. str. 61).

Podobného prostředku užíváno v kraji donského vojska proti zlodějům : postaví svíčku t. ř. обидящую t. j. obráceně, a jestli při tom zloděj není proklínán a není plísněn, a doslouží se mše na jeho zdraví, začne ho mučiti svědomí, a on ukradenou věc vrátí. Sumcov slyšel totéž v Charkov, gub. (Культур, переживажя, 255).

Takové čarování jest známo ještě u haličských Poláků: má-li okradený ještě něco peněz, koupí za ně svíčku do kostela na oltář, a jak z této svíčky bude kapati vosk, tak bude padati tělo sezloděje(Zbiór,X.114).

Rozšířeno pak novým motivem, který nalézáme u pověr spojených s obrazem neb soškou v západní Evropě. Tak potrestala krutě zrazená dívka hornofalcká (Wuttke, 367 č. 554) nevěrníka, probodala svíčku zažehnutou za zaříkadel „Bodám světlo . . . bodám srdce, které miluji", a nevěrník potom jistě zemře. V Antverpách přinutila takovým způsobem nestálého milence, že se k ní vrátil, jen aby se zbavil bolestí způsobených takovou hořící svíčkou (Revue des trad. pop., IX. 12). Téhož prostředku užívají milenky francouzské (Sébillot, Folklore de