France, IV. 155). Důkladněji vypsáno to ve Valonsku: tu zabodnuto třicet (v Liege) aneb dvacetjedna, t. j. třikráte sedm (v Nivelles), a mstící se osoba modlí se; tou měrou jak z hořící svíčky padají jehly, snáší dotyčná osoba smrtelná muka, nemůže se zbavit myšlenek na ni a smíří se s ní. A tak to prý zhusta dělávaly ženy v kostele před oltářem. Carování jest ještě účinnější, zastrčeny-li tři jehly dovnitř do svíčky: vypadnou-Ii jehly za toho čarování, zemře dotyčná osoba do tří neděl, tří měsíců neb tří let. V Gironde zvolna schne nepřítel, když se mezi tím, co svíčka hoří, odříká otčenáš, zdrávas, věřím a j. nazpátek (Sébillot, op. c. 155). To má týž účinek jako zpětné nasazení zapálené svíčky na svícen.

V severním Německu v Dietmarském kraji bylo tímto způsobem vysvobozeno nemocné děcko od čarodějnice: moudrý muž nastrčil tři lojové svíčky plné špendlíků, pověsil je naopak nití na strop a zapálil je. Pokaždé když lůj dohořel až po špendlík, vykřikla čarodějnice a konečně dítě pustila. Kdyby ho nebyla pustila, byla by vydechla svou zlou duši (Hess. Bl. f. VKunde, VI. 14).

Silně setřeno jest to v rumunském milostném čarování: dívka chtíc vzbuditi milostný žár v jistém muži, zapálí v tiché komůrce lampu : kdyby dotyčný vzdoroval a lampa dohořela, musel by zemřiti (ib. 14, Globus, IX. 371).

Symbolem lidského života jest svíčka asi také při zvláštním pově-rečném zvyku, jímž hledán utopenec. Ve Francii hledá se pomocí chleba a svíce hořící na dřevěné misce (též v dreváku a j.) puštěné na vodu: kde se zastaví, tam leží utopenec (Sébillot, Folklore de France, II. 384—5). Stejně porůznu u Němců (Hess. Bl. f. VKunde, VI. 23) a na Moravě: do vykrojeného chleba strčena svíčka a chléb puštěn na vodu (Urquell NF., I. 178).

Týž symbol jest podkladem českého hádání na úděl nebožtíkův na onom světě podle toho, kterak hoří svíčka zaň obětovaná: hoří-li jasně, bude brzy z trápení vysvobozen; hoří-li jndle neb zhasne-li, nedojde ještě dlouho neb vůbec nikdy milosti (C Lid, XXI. 441 č. 42). Podobně u Srbů v horní hranici vojenské soudí podle svíček na účast zemřelých na onom světě, v den dušiček („zadušnice") před velkým postem nosí se voskové svíčky do kostela, a čí svíčka vesele hoří, té duši je blaze, ale která příliš slzí, ta duše nalézá se na onom světě u velikém trápení (Беговиh, Живот Срба-граничара, 100).

Na nižším stupni kulturním, za prostších a chudších poměrů socialně-hospodářských bývá podnes místo svíčky (lampy) hořící dříví neb uhel a j. U horalů nadlomnických ve východní Haliči: na píst kladou na nový rok uhlí označující děti, dobytek a obilí: který uhel zhasne dříve, než by se rozpadl v popel, to dítě zemře, po případě ono dobytče pojde, po případě ono obilí se neurodí (Lud. XVIII. 209). U Srbů hádá se podle uhlí pozůstalého po „badňaku", které sebraly ženy do hrnce a určily význam každého jednotlivého uhlu, pro dobytek, setbu, děti atd., na úrodu atd. nastupujícího roku (Ястребовъ, Обычаи турецк. cep-бовъ, 34, Српски етногр. 36, XIV. 88).

V Irsku sbírají v době od vánoc do tří králů rákos, nadělají z něho svíčky šest coulů dlouhé, strčí je do kravinců a pojmenují je