podle členů rodiny; rodina se shromáždí kolem zapálených svíček, probírajíc na kolenou růženec — čí svíčka nejdříve zhasne, brzy zemře (Hartland, II. 48). V jihozápadním cípu Anglie, v Cornwallu ve večer vánoční stavěn rákos pojmenovaný jmény osob, které by chtěly poznati svou budoucnost do horkého popela, a podle toho, kterak hoří, soudí se, dostane-Ii se párek za sebe a kdo z nich déle bude živ. Potom jest břečťanový list hozen do ohně a počet praskotů (of cracks) značí počet let do sňatku; pak položeny dva břečťanové listy a jich praskot znamená, kolik budou míti dětí. Mimo to kladeny břečťanové listy označené jmény přítomných a nepřítomných přátel, protažené snubním prstenem do vody: čí list jest ráno svraštělý neb zčernalý, zemře do roka, čí má červené skvrny, zemře násilnou smrtí (Folk-Lore Journal, IV. 1886 str. 124—5).

U Velkorusů hádá se podle toho, kterak hoří louč (Сумцовъ, Культур, пережив. 289). V Novgorod. gub. namáčí dívka louč ve vodě vysekaného ledu, potom zapálí navlhlý konec louče odříkávajíc „bude-li vlhká louč hořeti jasně, provdám se za boháče, a jest-li temně, provdám se za chuďasa" (Жив. Стар., XIV. 9), pod. v Jaroslav, gub. (Этногр. Обозр., XXXIX. 74) hádají dívky podle toho, čí louč takto dříve se rozhoří, ta se dříve provdá.

Wilh. Wackernagel sestavil (Zs. f. deutsches Altert., VI. 282) ještě různé ohlasy této představy v písních a různých hrách německého lidu, odkázal na jisté obřady církevní, shodné aneb podobné představy u židů dle zmínek v Starém Zákoně obsažených, a různá podání klasického starověku. Vyslovil pak mínění, že původem různých těchto bájí a pověstí jest prastará představa o duši lidské jakožto elementárním ohni. S tím souvisí tak pověsti o světélkách, duších to zemřelých nekřtěňátek.

Zjevně vládne taková představa u severoamerických Indiánů : oheň v' domácnosti udržovaný souvisí se životem hospodářovým, proto musí se bedlivě udržovati ; indiánský kněz přímo řekl, že život hospodářův (lovcův) a oheň v jeho chatě jest totéž; jakmile oheň vyhasne, jest jeho život u konce (Lubbock, Entstehung der Civilisation, 201).

6. Svědectví vydávají různé nástroje hudební.

Ve flamské versi povídky o bratrech dvojčatech (Revue des trad. pop., II. 360) vyrostly z třetí části ryby zakopané v zahradě tři šavle, tři pistole a tři píšťalky; smluvili se pak, že neužijí svých píšťalek, až kdyby byli v nebezpečí smrti; tak slyšel bratr druhý jednou zapísknouti, a po záhubě druhého slyšel nejmladší dvoje zapísknutí.

V rumunské pohádce z Multánska (Sainénu, 408) oznamují záhubu rekovu strhané struny houslí. Podobně v jedné řecké pohádce (Hahn, II. 15 č. 64) a v švýcarské pověsti z horního Wallisu (Jegerlehner, Oberwallis, 176 č. 63) oznámila dívce prasklá struna smrt milencovu. Týž motiv čteme v ukrajinské legendě (Nowosielski, II. 111): starý hráč na banduru vydal se na pout a dlouho se nevracel; jednou bandura doma zanechaná zahrála sama sebou tak, jako by na ni hrál sám dědeček. Dcery a vnučka seděly při tom a zlou tuchou byly jaty. V tutéž dobu dědeček zazpíval v Kyjevě svou milovanou píseň a přál si jen, aby měl při sobě svou banduru, hned po tom skonal.

(Příště ostatek.)