během století staly se s ním různé změny. Starý korutánsky župan byl zástupcem slovinského práva, poněvadž ve starých Korutanech každá národnost měla své vlastní zákony. „Později stali se župani jenom soudními a hospodářskými úředníky. Župani soudili obyčejně pod lipou nebo před kostelem. Sněmy sedláků, které řídili župani, nazývaly se „pojezd" nebo „veča" (srovn. č. věce). Ve slovinských vínorodých zemích byly důležité sněmy pro „horské právo" (gorska pravda). V Bílé Krajině (na hranici krajinsko-chorvatské) a v Istrii zachovaly se župan-ské soudy až do 17. století, sněmy sedláků v Benátsku přestaly teprve v 19. století. Dnes v slovinštině slovo „župan" znamená „Bürgermeister". — Gruden zmiňuje se několikrát ve své knížce o obřadu nastolení korutánskych vévod a (str. 16.) přirovnává stoly či křesla bosenských županů a vévod. — Myslím, že se celý obřad až dosud spíše jen popisoval a málo objasňoval srovnávací metodou; proto musíme jej pokládati ještě za nerozřešený. U známého slavisty Abrahama Frencla (17. století) čteme, jak si na ostrově Ceyloně váží sedláků: „ . . . Der Grafschafften Oudanour und Tattanour Inwohner sind die vornehmsten und wackersten Leute (in Ceylon) sogar, daß es unter ihnen eine geheime Rede ist, daß wann es ihnen an einem König fehlete, möchten sie nur etwan einen Mann aus einer von diesen zwo Grafschafften hinter dem Pfluge wegnehmen und den Unflat von ihm abwaschen, so würde er denn in Anschein seiner Beschaffenheit und Herkommens geschickt seyn, einen König abzugeben ..." Ve „Slovane" (1914) upozornil Dr. V. Župan na báseň „Der Fürstenstein. Deutsche Sage" v Herderových „Stimmen der Völker in Liedern". Župan má za to, že je tato báseň podle jakéhosi dějepisu neb jakési kroniky.

Co se týče národní slovesnosti, uvádím několik rozprav o slovinských pašijových hrách. Prof. Dr. Fr. Kotnik uveřejnil v listě „Dom in Svet" (1912) „Nekaj črtic o slovenskih pasionskih igrah na Koroškem", v „Časopise" 1913 rozpravu o slovinském korutanském lidovém básníku Andr. Drobosnjaku (1768—1824), který přeložil do slovinštiny jednu pašijovou hru7), a dr. Josef M a n t u a n i' uveřejnil v „Carniole" (1916) celý text pašijového průvodu v Skofjí Loce (blízko Lublaně) r. 1721. Slovinsky hrály se,-pokud víme,„pašijové hry již dříve v Lublani r. 1670., v Ruších (blízko Maribora ve Štýrsku) 1700. Drobosnjakův překlad hrál se na různých místech ještě r. 1905. Zdá se vůbec, že se pašijové hry hrály na onom slovinském území, jež je blíže korutansko-bavorským Němcům.

Dějin slovinské národní písně týče se rozprava D r. F r. K i d r i č e : „Příspěvek k dějinám kočevské národní písně" (Carniola 1912). „Kočevje" (Gottschee) je dosti veliký německý ostrov v Krajině. Grimm ještě nevěděl mnoho o těchto Němcích; jeden z prvních, jenž mohl o „Ko-čevařích" podati přesnější zprávy, byl krajinský statkář Jos. Rudež, jenž podnícen Kopitarem к zpytování národní písně, r. 1823 v poznaňském listu „Vorzeit und Gegenwart" uveřejnil rozpravu: „Das Herzogthum Gottschee" ; známější je Polák Korytko (konfinován v Lublani, + 1839), jenž chtěl napsati monografii o Kočevji pro pražský „Ost und West"