(1838), maje za to, že jsou Kočeváři jen germanisovaní Slovinci. Co se výkladu báječných a pověstních motivů týče, pojednal jsem já o „rajském ptáku" ve „Zborniku" Jihoslovanské akademie XVIII, а XX. a o „pramenech a paralelách některých povídek zvláště lidových" ve „Zborniku" XXI. (Sr. „Národopisný Věstník" XII. 106.) V almanachu „Literárna Pratika"8), uveřejnil Dr. Jos. Glonar článek „O světem Hijeronimu Pasjeglavcu". V jeho rodném kraji ve Štýrsku vykládá si lid obraz svatého Jeronýma v lidovém kalendáři — obraz skutečně má lví hlavu — jako psí hlavu a vypravuje, že byl sv. Jeroným velmi hezký muž a že ho proto obtěžovaly ženy; aby jej zprostil těchto pokušení, změnil mu Bůh hlavu ve psí hlavu a od té doby měl Jeroným pokoj. Obraz Jeronýmův v lidovém kalendáři, hrubý a primitivní, svým neobyčejným zevnějškem, jak si vzpomínám, vskutku vyzýval obrazotvornost nás dítek — „Remus" byl nám téměř nadávkou ; dr. Glonar správně podotýká, že jsou našemu lidu psi a psohlavci bližší než lev a pouště, proto v obrazu Jeronýmově nalezl p s í hlavu; na vysvětlení pověsti uvádí citát z Theofrasta (Mignę, Patrologia, Serieš latina XXIII., 276). Jiná pověst o sv. Jeronýmovi je známa na goricko-krajinské hranici: pod starým tisem ve faře v Chrenovicích prý kázával sv. Jeroným. O té pověsti jedná krátce v „Carniole" 1915 V. Steska a domnívá se, že původem pověsti bylo stáří stromu a kostel v jedné blízké faře, zasvěcený sv. Jeronýmovi. — O „Zlatorogu" vyšla s'tudie ve vzpomenuté „Literární Pratice" z péra A. Fun tka: „Nekoj o Zlatorogu", ale tato studie neobírá se pohádkovým motivem samým, nýbrž rozborem dosavadních umělých zpracování látky, zvláště divadelních a shledává, že povídka nesnese jiného zpracování než ve formě epické. Byla zpracována čtyřikrát jako opera (německy: Gluth, Thierfelder, Rauchenecker a Hans Schmitt), jedenkrát melodramaticky, jedenkrát jako baletní pantomima (Zunkovič—Wolff, představení v Praze), ale bez úspěchu; podle Funtka tímto nezdarem není vinen ani básník libreta ani skladatel, nýbrž příčina neúspěchu tkví v látce samé, jež se nehodí pro jeviště.

Rozšířilo se v posledních letech historické studium osobních jmen, a to většinou ze zemí, které dnes nejsou už slovinské. V „Časopise (1913) napsal Milko Kos článek „Slovenska osebna imena v „Liber confraternatum Seccoviensis", v listině ze XII. století^ podle toho měli dělníci železných dolů v Lubně (Leoben) v Horním Štýrsku slovanská jména a mezi nimi jsou na př. Boleslav, Jaroslav a Jaroslava, Predislav, Stanislav, Stojan, Volkoj atd. (Volzlav, Jerazlava, Predizla, Stanizla, Stoian, Wulcoy). Ze slovinsko-vlašských hranic uveřejnil prof. Ivan Koštial (Gorica) ve „Vedě" (IV., 1914) několik osobních jmen z okolí Gorice z r. 1291 a upozornil, že byla již tehdy ve vesnicích gorických stará slovanská jména v menšině proti hebrejsko-latinsko-germánským, a pokud jsou slovanská, že se shodují se srbskochorvatskými. V temže ročníku „Vedy" jedná Koštial o slovinských osobních jménech v dnešní severovýchodní Italii (kolem města Cedada = Cividale atd.), kdež dnes již není Slovinců, a to podle listiny z r. 1170—1190, kterou r. 1890 ve