Vidmě (Udine) vydali prof. dr. Ivan Trinko a Jos. Jušič; zde jsou jména, jako: Dobrazain = Dobrožizn; Mistibor; Soi-mir, česky: Svojmír; Dra-govit (tak se zval také jakýsi král polabských Ljuticů); Stojan; „Precelau" = Predislav, č. Předislav, Přeclav; „Gozpret" = Gostiprid?; Sdegoy; Stanislau; Dragozlau, č. Drahoslav; Cacil, srovn. Kocel; Gosta, stč. Hosta; Zdebor, č. Zděbor, Zdíbor; Vulconia, č. Vlkoň atd.

Zmíniti se musíme ještě o některých jiných dějepisně-národopisných zprávách a úvahách. O dlouhých bradách a vlasech krajinských rolníků v 17. a 18. století referoval jsem v „Slovanu" 1912 podle dalmátskeho chorvatského básníka Filipa Grabovce (1729): dlouhé vousy a vlasy byly Dalmatincům na posměch. — O manželské smlouvě z okolí tol-minského (severní alpská část gorického okresu) z roku' 1288 referuje dr. Fr. K o s ve „Vedě" (1913). Smlouvu vydal již prof. v Sieně P. S. Leicht v knížce „Un documento matrimoniale slávo del secolo XIII." a ze slova „parentella" usuzoval, že tehdy mezi Slovinci byla ještě „za-druga" ; avšak Kos má zato, že onen výraz značí toliko příbuzné vůbec.9) Prof. dr. R. Nachtigall (Štýrský Hradec) uveřejnil v „Časopise" 1915 první část svých „F r e i s i n g e n s i a" ; tu jedná na prvním místě o výrazu „v uzmazi", „v uzmaztue", o kterém bylo podáno již několik výkladů (srovn. Vondrákovo vydání frisinských zlomků!) a přihlížeje к ruskému „presušiti" = ehebrechen rozvádí, že máme zde mysliti na kořen „smag-" (č. smaha), tedy = vypéci, vysušiti. V druhé části pojednává o refleksích nosovek ve frisinských zlomcích, srovnává všechen materiál a nalézá (proti Vondrákovi, jenž ve změně refleksu viděl vliv chorvatského originálu), že se refleks zvuku „ę" podává ve zlomcích písmenem „e"; jenom v případě „venč" = víc, máme „en"; ale právě v tomto slově zachovala se nosovka z fonetických příčin v nářečích až podnes. Podle toho podávalo by „venč" frisinských zlomků živou výslovnost slovinského nářečí. Stejně je s refleksem nosovky „ą" ; ze dvou nepochybných „on", která se vyskytují ve zlomcích, jedno je před „Ć", druhé před „č".

Ze slovinských zemí budí nejvíce pozornosti ony krajiny, jež leží na hranicích slovinského území. Zvláště musíme připomenouti Bílou Krajinu (Bela Kranjska), pokrajinu, která připadá politicky ke Krajině a je geograficky i národopisně bližší Chorvatsku. Bílou nazývá se proto, že se její obyvatelé odívají nebo se odívali ještě před časem bíle, kdežto mají ostatní Krajinci („černí") obyčejné, „německé" šaty. Bílé Krajince nazývají ostatní Krajinci již Chorvaty (srv. poměry československé!). Prof. dr. Janko Lokar, krajan bělokrajinský, jenž již roku 1911 o Bílé Krajině psal v „Carniole", uveřejnil v „Carniole" 1912 dobrou rozpravu o bělpkrajinském domě. Hornoněmecký vliv ukazuje se též na bělo-krajinském domě; jinak jest bělokrajinský dům dřevěný, ač jest v Bílé Krajině kamení dosti; dokonce ani města Crnomelj a Metlika nejsou bez dřevěných domů. Ovšem vliv modernisování odklízí též poesii starého bělokrajinského domu. — O svatebních a některých jiných zvycích bělokrajinských psal učitel Fr. L o vši n v „Slovane" 1914 a shledal, že Amerika utlumila již před desetiletími mužský lidový kroj (právě