telským záznamem". A tím jest i udána má práce zachraňovací. Zapisuji jen, čeho neznám nebo co by se snadno z paměti vytratilo, co by se zapomnělo — na př. drobotiny dialektické, přísloví atd. Písničku, kterou jsem od dětství stokrát sám zpívával, nebudu zapisovati leda začátek, abych na ni nezapomněl. Rovněž tak jest s pohádkami. Kde se mi zdálo, poznamenal jsem si pásmo dějové stručně, někde také nějaký zvláštní výraz, vzácný dialektický tvar, vtip atd. Naposlouchal jsem se pohádek od dětství dost a poznal jsem všecky zvláštnosti pohádkářů chodských, takže se mi zdává, když některou sám znova vypravuji nebo napsanou čtu, jako by se mí vracela chvíle vypravování ve vší sugestivní moci okamžité nálady. Vidím přítmí chodské světnice, pozoruji tichou práci, při níž se vypravuje, ano na některých místech slyším a rozeznávám barvu hlasu pohádkáře, jako bych jej měl před sebou. Taková místečka také jsou nejzdařileji reprodukována v mé knížce. Zato jinde, kde mi přerušena ta živá spojitost s pramenem, hned se objeví slabost ve věci, ve spojení i v slově. Cítím takové mrtvé body nejlépe sám a jich se asi týká soud prof. dra. Polívky, že by některé z pohádek našich byly čistě umělé, v některých že jsou prvky knižní, jež nemají co činiti s podáním lidovým. Složil jsem více než čtyři sta bajek,, vkládaje do nich životní názory i přírodní zkušenosti starých Chodů. Tento drobný útvar lákal mě od dětství. Ale ani jediné pohádky nevytvořil jsem sám ze sebe. Naopak, mne pohádky odpuzovaly dlouho svou romantikou, plnou neskutečnosti a strašidel; všímal jsem si jich jen pro stránku ideovou a jazykovou. Proto také na první knihu pohádek dochází v mých studiích chodských teprve po třiceti letech.

Stane se ovšem, že mi někdy pamět selže nebo už v prameni byla nejasnost nebo mezera, jinde zas něco hrubého a kluzkého se objeví,, čeho pro náš účel propustiti nelze: V takových případech ovšem nezbývá než pověděti' věc i slovo po svém, ale při tom dbám stále, aby látka i výraz zůstaly v oblasti myšlenkového světa mých vzorů. Tak to asi také činil Erben, jehož památce knihu připisuji. Ale Erbenovi bylo těžko zůstati všude tak blízko prameni, protože se obíral podáním z celých Cech i z jiných kmenů slovanských, kdežto já čerpám z malé plochy několika vesnic a to ze svého rodného kraje. K tomu ke všemu byl Erben geniálním básníkem, ký tedy div, že chtěl i dovolil si některý drahokam, nalezený v lidovém podání, svým jemným uměním očistiti a vybrousiti, aby zazářil jasnějším světlem.

Lidoví pohádkáři sami také měnívají; vynechávají nebo přidávají, někdy i celou část přetvoří, takže mnohdy posluchači sami jejich vypravování opravují: „Zapomílas na to a na to!" „Nepovídáš to dobře!" „Tuto je z jiný pohádky!" Tak mu někdy skáčí do řeči, že z toho bývají i hádky. Zejména docházívá na takové zmatky při pohádkách dlouhých. Kdož by se tomu divil, když tvůrčí duch lidu zlomí i pouto verše i rýmu, jež hájí písní od změn na celá staletí, a vytvoří varianty nejen hojné, ale někdy i smyslu docela protivného. Na př.: Stojí hruška v širém poli má více než dvacet různých versí. A což tedy pohádky, jež této ochrany nemají? Tak na př. v chodském podání látka o vysvobození princezny od líté saně má celý kaleidoskop variantů, někdy až protivně nastavovaných živly z pohádek jiných. Podařilo se mi zachytiti.