ještě úpravu nejstřízlivější; bude ve svazku druhém, dojde-li na uveřejnění. Ale musil jsem vyposlouchati i varianty nejobšírnější, kde slučovány nevkusně pohádky nejméně čtyři. Tu i vypravování téhož vyprávěče lišívá se značně již za změněných okolností a nálady. Přesvědčil jsem se, že jako písničkám starým nejmocnější vzpruhou jsou dudy a tanec při nich, pohádkám svědčí nejlépe dlouhé večery s tichými pracemi, při nichž se jistě rodívaly: Vrčení kolovratů, škrchání nožů při okrajování řípy, šelest draného peří při starodávném svícení dračkami bývaly nejmilejším doprovodem pohádek jak vyprávěči tak poslouchajícím. Proto jsem si nerad dával vyprávěti, abych tak řekl na objednávku, kdy se musí člověk z lidu nutiti do nálady a k tomu přemáhati nedůvěru z vědomí, že co povídá, má se dostati do knih. Tomu zlu ovšem nemohou se někdy vyhnouti sběratelé přicházející do místa cizího, k tomu v omezeném čase, kteří jsou nuceni doptávati se teprv pramenů a spokojiti se tím, u něhož najdou ochotu, kdežto by třebas jiný a v jiné, pravé chvíli pověděl jim tutéž věc daleko lépe obsahem i formou. Takový záznam, je-li přesný, je ovšem spolehlivým měřítkem kulturní úrovně a vypravovatelského umění i nálady jedincovy, ale zůstane otázkou, může-li se brati vždycky a ve všem za kulturní měřítko celého kmene a doby. Avšak takový případ může se zkušenému sběrateli nahoditi jen výjimkou, vpravdě z nouze. Vskutku jest veliký pokrok v moderní metodě, která velí přesně zapisovati všecko, věc do podrobností i mluvu přímo z úst vypravujícího. Mně však jest tento způsob práce zatarasen, poněvadž pro chorobu ruky měl jsem dávno obtíže se psaním a od několika let musím omezovati vlastnoruční písmo jen na nutné práce školní, ostatní všecko diktuji a to i listy.

Pohádkáři lidoví uplatňují někdy vtipně také svou vůli i zvůli. Na př. dovedou děj až к nějaké hostině a tu si zatouží: „Já bych teky nezahodil, kdyby to tu tak dnes bulo." Saň pověděla rytíři na první vyzvání, že z díry nepoleze: „Dobrá, poudá lytíř, tera to vodložíme." Vodložili to — dodává pohádkář — a my to taky vodložíme . . ." Ten večer bylo už marné všecko žadonění a prošení, nedočkaví museli se učit trpělivosti. Starý pohádkář chromý Žižka z Oujezda, když mu někteří posluchači začali dřímat, dal se do napínavého a zdlouhavého líčení raubířských hrůz a ve chvíli, kdy už by se hrůzou desátý posluchač nebyl odvážil ven do tmy na zásep, přivedl na raubíře vojáky „ha ten, co je ved, výkřik': „Kverrrrr .... aus!" Selma Žižka však to vykřikl sám z plna hrdla tak, že všickni polekáni vstávali, jakoby na ně strop padal. Jiný pohádkář byl přítomen slavnostní střelbě, připletl se, když nabíjeli do kanonu, rána vyšla a on padl až sem, aby mohl posluchačům pověděti tu pěknou pohádku.

To vše zase oplácejí posluchači poznámkani svými vskakujíce do vypravování. Někdy je v těch slovech jejich bezprostřední účastenství s hrdinou, na př.: „Ze rači nepočkal!" „Chudinka, chudinka, té je škoda!" Někdy však zazní i ostrá kritika vyprávěče, jenž plete se v to neuměje: „Nelam si hubu!" „Nehumíš nic!"

V úvodě své knihy připomenul jsem, že některé z podávaných látek jsou obecně známé z podání lidového, jiné že snad uvázly na Chodsku z „říkání" t. j. ze čtených vzorů, hlavně snad z kalendářních