povídek, některé však že jsou asi původní chodské. Odvážil jsem se toho tvrzení ze zkušenosti, kterou mám dávno z jiné větve prostonárodní poesie, totiž z písně, jež ještě za mého mládí rozkvétala na Chodsku v plné svěžesti a síle. Také ve variantech pohádek objevuje se dost samostatně tvůrčí duch. Ukazuji pro příklad na cyklus legend

0 Kristu Pánu a svatém Petru, jež zapisovala už Božena Němcová, a po letech našel jsem je valně obměněny, ačkoliv tu ke změnám nebylo příčin, o jakých jsme mluvili při pohádkách dlouhých. Legendy tyto jsou totiž stručné, rázu anekdotického, největší část v nich tvoří dialog, který se snadno zapamatuje i reprodukuje, a přece jsou změny. Ano, já slyšel některé, jichž Němcová nemá, a zase nedopátral jsem se už jiných,Jež ona před lety slyšela.

Prof. Zákavec praví: „ovšem sběratel rázu Hrušková nezapsal nic sprostého." A o něco níže: „Jest ještě jeden rys při sběratelském typu Hruškově. Je to jeho snaha mravní nápravná." Obojímu tomuto soudu se poddávám s celým přesvědčením. Hlásím se к zásadě, kterou už dávno u nás hlásali Štítný a Komenský, že každé vědění má člověka učiniti lepším. Byl mi v tom i vzorem výborný František Bartoš, jenž národopisnými pracemi o Moravě byl mi v mých počátcích platným a namnoze jediným učitelem. A silná mravní stránka v podání chodském

1 světlé postavy starých Chodů příkladem i slovem к mravní tendenci zrovna strhují. Nevkládám však mravní tendence ze sebe do podání chodského, nýbrž ona z podání samého všude prýští a musí tudíž vnikati i do mé duše a práce.

Ostatně posluchači sami důrazně si zakazovali všechny výstřelky proti mravnímu citu. Zapomněl-li se vypravující a zavadil-li před dětmi o věci pohlavní, voláno naň hned: „Sou tu bosí!" Zajel-li do něčeho neslušného, dostal: „S tim si di za dveře!" — „Na rohatiny to nabrat!"

Hledíc к jednotlivým pohádkám naší knížky dodal bych na dorozuměnou dle postupu recense prof. dra. Polívky toto: Vo jednom dobráč-kovi, o níž praví p. referent, že je „nejzdařileji reprodukována," pokládám také sám za nejlepší, protože pramen sám byl velmi určitý a pěkný. Slyšel jsem ji několikrát od Josefy Touškové z Trhanova, ženy velmi hezké výřečnosti a živé letory, mající jemný smysl pro všecko ušlechtilé. Slýchala prý ji od své matky, která ji zachytila za mlada někde na službách. Tím by i bylo zaručeno ctihodné stáří, neboť „Pepička" zemřela před třemi lety majíc několik a sedmdesát let, svobodná, neprovdavši se úmyslně, aby mohla do smrti posloužiti své osleplé matce.

Ve skladbě samé živý a svérázný dialog už pomáhal, že každé nové vypravování bylo téměř beze změny a já jsem ji tudíž snadno mohl zapsati.

Cis. 3. „Sir o čí peníze" vypravovával rád dřevorubec Turek, jenž sloužíval za pacholka na několika vesnicích chodských. Turek také rád čítával a potom dělával si sám pohádky z toho, co četl. Nevírn, tudíž, měl-li tuto látku z podání či z nějakého čtení. •

Cis. 5. „Žebrákovo vidění" slýchal jsem od výborného starce pravé chodské povahy, od „vyjmluvníka" Tomáše Vaňka v rodišti Kozinově. Vaněk dovedl v každé drobce tradice najiti pravé jádro. Pohádek všímal si ne ze záliby vypravovatelské — nemluvilť rád