zbytečně, nýbrž pro pěknou myšlenku, pro vtip a humor atd. Za mužného věku býval dlouhá léta výborným rychtářem — obecní cesty míval prý jako stůl. V létě v neděli a ve svátek odpoledne vedl na vsi obecní pobožnosti a „přemodlíval se" na pohřbech, nevynechav jediného ze vsi, ani ne nejchudšiho podruha. Jako rychtář zajel si do Prahy podívat se na jednání v zemském sněmu. V jeho vyjmluvnické chaloupce jsem u něho také nocoval. Zemřel před deseti roky maje 93 let, přečkav druhého výminkáře po sobě na dvoře, svého zetě.

Čís. 6. „K arak se Hondza ženi 1." Chodové mají dva Hondzy. Jednoho si lokalisovali a to tak určitě, že jsem, abych nedával pohoršení, musel vynechati jména chalup! Byl prý Hondza od Seplíků z Kubice a nevěsta jeho Káče Herlikouc z Draženova. To je Hondza v našem prvním svazku pohádek. Byl jsem tímto určením překvapen sám a proto si dobře pamatuji^ i vyprávěče, který právě tak přesně i_ chalupy udával. Byl to kolář Špaček z Oujezda, tenkráte mladý muž. a vzácný zjev mezi mladšími, jenž si všímal rád všech starých zvyklostí a zkazek. Druhý Hondza dlouho seděl na peci, se které jej konečně dostala žebrácká zvláštním lékem. Hondza nesl jíst do lesa bratřím, zabloudil, z „Kamenutýho" ostrova přinesl princezně tři „rožně" a po nových zkouškách dostal ji za ženu. Tato pohádka přichystána pro svazek druhý. Vedle toho koluje o Hondzovi řada rozpustilých, stručných skládanek, rázu anekdotického. Tyto mívají nejen své skladatele,, nýbrž i posluchače. Na hyjtách jich netrpěli.

Já sám nemám vypravování naše o Hondzovi za zdařilé; cesta za nevěstou a zpět je hrozně rozvláčná, ale neuměl jsem to všecko podati lépe. Je-li v pohádce této něco „čistě knižní a nemá co činiti s lidovým podáním," beru pokorně tento odborníčky soud na vrub své neumělosti, již si však omlouvám do jisté míry tím, že verse tato byla mi vypravována za bílého dne a cestou, tudíž nebylo u ní působivé nálady, jak o tom nahoře bylo promluveno. Ze slyšené látky vynechal jsem jedinou drobnost, které nebylo lze tisknouti. (Co to bylo, sdělil jsem písemně prof. V. Tillemu).

Čís. 7. „Karak Hondza zacel chodit mezi chasu", má všechno z podání chodského, v této látce dosud velice hojného, ale někdy docela všedního.

Čís. 8. „Sůl" slýchal jsem mnohokrát od své tety Zelenkové z Klenci, jež měla hojné vzpomínky na staré tradice a za pramen jejich zvláště milý označovala jakéhosi starého Škampáka, který snad už nebyl živ, kdy já jsem se narodil. Teta sama měla dvaaosmdesát let a zemřela před deseti lety — zase doklad pro stáří naší skladby.

Čís. 9. „Vo nedvědu havo lišce" slyšel jsem vypravovati jen jednou a sice od uhlíře a dřevorubce Hela, jenž jest jen o několik let starší než já, ale naučil se pohádkám zároveň s uhlířstvím od svého děda Touška, který byl i náruživým čtenářem, takže přečetl na své stráži u milířů, kde jakou knihu po okolí věděl, z nouze potom dal se i do německých. Proto v pohádkách Helových plete se mnoho věcí z knih s tradicí, ale zajímavo při tom, že na př. pohádku „O n esy t o vi" slyšel jsem od něho ještě před pěti lety skoro tak, jako ji vypravuje