dědičného zájmu o pěknou stránku lidového života. Někdy jako ozvěnou včerejšího večera dávali se i spolužáci živější letory do pohádek na cestě do přespolní školy. Ty časy tiché poesie uplynuly a nevrátí se asi . . .

Stránku jazykovou knížky naší začíná vyšetřovati prof. Zákavec vzpomínkou na článek O hláskosloví chodském z roku 1891 a na Dialektický slovník chodský 1907 a praví, že obě práce „žádají doplnění". Ovšem! Do článku O hláskosloví chodském vpravil jsem mnohé věci, které vlastně patří pod jiná záhlaví mluvnice; činil jsem to úmyslně, protože jsem věděl, že se tak brzy к novému článku dialektologickému nedostanu a hleděl jsem tudíž těm, kdo se dialektologii a jazykozpytem vůbec obírají, podati z mluvy chodské hned látku co nejhojnější. Schází tam ovšem hodně, ale mne po letech více těší, že z věci samé nic podstatného nemusím odvolávati. Mnoho doplní odborníkovi dobré vůle již slovník, na jehož rozhojnění stále pamatuji; už mám zase hezkou hromádku nových lístků i jednotlivých zápisů. Vděčen jsem milému krajanovi p. prof. Zákavci za bedlivý výpis zvláštních slov a výrazů; jsou mezi nimi mnohá, jichž jsem nejen nezachytil pro slovník do 1907, ač „jsem jich sám užíval, ale leckteré bylo by mi ušlo i pro doplňky. Čtyři oči víc vidí a auktorovi asi každému jest těžko „hledati zvláštnosti ve své vlastní práci. Pokud se týče přání páně Zákavcova o doplnění se stanoviska fonetiky pokusné, neslibuji a nevím, budu-li ještě moci této mladé vědě něčím platným posloužiti. Pole fokloru je tak rozlehlé a různorodé; zbývají mi ještě některé oddíly, o něž jsem v pracích uveřejněných sotva zavadil, na př. kroj, zvyky náboženské i společenské, ornament a vyšívání. A já bych přece tak rád tu svou zachraňovací práci aspoň zhruba zaokrouhlil. Pro ornament podařilo se mně získati platného pomocníka v odborném učiteli Janu Paroubkovi z Domažlic, jenž se mnou chodil obětavě po vesnicích a kreslil, co kde bylo cenného, a tak jsme zachránili zejména mnohé vzorky výšivek a malovaného nábytku, jichž už dnes na Chodsku není. Vyslídili je překupníci a vyloudili na lidu za babku. Bohužel nemohli jsme včas stačiti na tuto zachraňovací práci. Až se к ní vrátíme, bude obtížnější a zdlouhavější. K tomu ke všemu dělívají se o můj čas vedle povolání chleba, vyžadujícího celého člověka, s milovaným Chodskem — vážné nemoci . . .

Posilou mi jest slovo prof. Zákavce o mém prohlášení stran chodské mluvy v naší knížce „tvrzení tomu rádi věříme a přikládáme jeho chodštině platnost dokladovou." Mají ta slova odborníkova zvláštní význam v tom, že prof. Zákavec v Nové Kdyni měl dosti příležitosti mluvu chodskou s jejími přednostmi a vadami zblízka pozorovati. Ale teď к „těm nedůslednostem, na něž už sám v knížce samé stěžuji a jichž prof. Zákavec shledal víc, mezj nimi pak opravdu chyby, z nichž musí auktor odpovídati. Tak prof. Zákavec první a snad dosud jediný všiml si, že v titule knihy psáno „Na hejtě," kdežto v textech i slovníčku podle výslovnosti chodské píši hyjta. Habent sua fata libelli. První ukázky chodských pohádek vyžádal si sám nakladatel р. A. B. Černý a dal je hned vysázeti, aby ilustrátor mohl kresliti v souhlase s charakterem liter a s rozměry knihy. Ilustrátor zatím konal horlivě studie na Chodsku samém. Tu vypukla válka, malíř odešel na vojnu a vrátil