se po čase bez nohy. K tomu ke všemu stupňovaly se den ode dne drahota a nouze o papír i barvy v tiskárně. Konečně při rekvirování liteřiny v tiskárnách došlo i na naši sazbu a nakladatel octl se v před rozhodnutím, buď knihu vydati hned nebo nikdy. Obětavý р. A. B. Černý rozhodl se pro vydání pohádek, ať stojí co stojí, a auktorovi mělo to zůstati tajemstvím, aby byl mile překvapen hotovou knížkou. Zatím ilustrátor ve vojenské nemocnici zaplašoval si chmury svého neštěstí komponováním obrázků, jež několikráte předělal, a vzdal se konečně původních pestrobarevných návrhů, aby se reprodukce zjednodušila. Auktor viděl titulní kresbu ještě bez textu, pěkná kresba pak na desce s titulem byla mu vůbec zatajena a tak se stalo, že v titule obojím uvázlo psaní h e j t a, jež do třetice všeho dobra tiskárna přenesla i na obálku. Mně ovšem tento nezaviněný omyl rušil hned první milý dojem z knížky, za tak těžkých poměrů tak nezištně vypravené, zvláště poněvadž chceme, dá-li Bůh, pod týmž titulem pokračovati, ale nechal jsem to zatím u sebe, neřekl jsem nic malíři ani nakladateli.

Tiskové chyby našel prof. Zákavec po mně, ač jsem korekturu četl třikráte ve slovích a tvarech: nejhlubčího m. nyj—, třemi dny m. třem a, zelenýjch m. zelenyjch, zetim m. zatim, na zaspi m. záspi 79, česky zemi m. český zemi 86, ptáčkové němečtí m. německý, mechačky m. měchačky 22, š eck á plná m. šeck a, na kočiho m. kočího 44. Nedůslednost jest ve výslovnosti když, h d y ž, d yž a proto jsem nechal všecku trojí, jak se kde namanula. Totéž platí i o karak a kerak (přidal bych ještě teky a tek ý) začala, zacel a, začla.

O slovu zeď jest doplniti můj výklad citovaný z L. F. O hláskosloví, že v zakončení jest též výslovnost tvrdá vedle pravidelné měkké. Zaslechl jsem to po prvé v Oujezdě. Také v Domažlicích někteří starší tak vyslovují; snad přišlo to na vesnici z města. Pro rodiště Kozinovo vyskytují se v ústech lidu názvy Hujezdo, Houjezdo, (srvn. Kolářuc, К o 1 á ř o u c,) H u v ě z d o, Podobně střídá se i v řeči starých pudu a puru, budete a burete, jeden a je r en atd. Záměna r za náležité d převládá hlavně u necvičených v písmě. Ti také nevystříhají se výslovnosti lefkyj, peč oft, sjet. Střídá se též výslovnost království (asi vlivem knižním) a králoství, královskyj, krá-lovckyj a králoskyj. Původní chodská výslovnost byla asi králoství, neboť tak vyslovují důsledně při označování krajiny kolem Eisensteinu, kde staří dřevorubci pracovávali: Na Králoství.

Pomíchána jest též výslovnost d y j t, d y j ť. Analogií podle aj су— ať si, aj t nás nežže věčný (sic!) plamen, měla by slova taková vesměs vyznívati tvrdě, ale slýchati obojí.

Právě tak je s imperativy kliď, hleď, pleť atp.; slýchati kli j ее, hlej су sví h o, neplej се do toho! Výslovnost tato všecka není stará, jak dokazuje ajcy, že tu nepronikla nejpozdější přehláska a j — ej a v tvarech hlejd, p 1 e j ť nezměněno po způsobu chodském ej v ij.

Rozlišovati m ň e a mně radil mi už v slovanském semináři prof. dr. Gebauer. Ale nepatrná na pohled novota dělá obtíže i při psaní — poněvadž nepíši vlastní rukou — i v sazbě. Psaní babice 108, v kaplice 75 a k tomu i rozluč se 115 (vlastně by foneticky mělo