stati rozluce, jako píši důsledně na příslovce skleslou větu toceví = toť se ví atd.) vystihuje nejurčitěji a nejsnáze dialektickou výslovnost. Hůře je, kde by mělo podle staré výslovnosti chodské po měkké souhlásce stati y, jako se mi to připomíná ve slově voráčy. Jak dáti do knihy pro mládež takové nezvyklé úrazy žáčkových pravidel pravopisných? Býval jsem pro tuto neblahou stránku na rozpacích, mám-li vůbec yyprávěti pohádky v podřeči. Na druhé straně bez dialektu bylo by se mnoho původního a v původním leccos pěkného ztratilo. Proto slyšel jsem rád soud prof. K. B. Mádla, že se právem objevily pohádky „v prosté chodské š erce." Ohledy na školní pravopis působily dále rozpaky auktorovi a konec konců nedůslednost, kterou právem vytýká pan referent: kočí samí prymy 33 proti 1 u k a j samý zlatý porty. Uváží-li se, že tu v mluvě vlastně i vzniklo zúžením z e', bylo by psáti ve sklonění tomto celém i za e', ale jak napsati samí vedle tvrdého zlatý? Atd.

O hijatovém h pravidla udaná v L. F. byla shrnuta z odpozorovaných do té doby případů, a poněvadž čím dále se tato typická zvláštnost více stírá, nemám pro ni dnes jistoty větší než tenkráte. Měl bych vlastně tisknouti h dvojí: V některých případech zní tak jasně, jakoby patřilo ke kmeni slova, a užívají ho dosud i nejmladší necítíce v něm zvláštnosti svého kraje. Na př. hudit, huzený maso, hustá do peci, za huši vzít, Hana, Hanížka (Anežka), harvokát, atd. Jinde zní jen slabě a to třeba i na takovém slově, kde v jiném spojení živlu h naprosto necítiti. Př. Hale d i! (= Nenaváděj) proti Ale ale! (== Co to mluvíš, co děláš! Napomenutí). Ha ty šelmo! proti: A, to tak nebude! V plynulé řeči ve vzorech dobrých pozoroval jsem ještě větší péči, jak to asi činí lid při vokalisaci předložek, a také jsem se snažil, co jsem poznal, podati, ovšem přesnosti v tom není.

Pověstné bul, bula atd., přepisoval jsem vesměs s původním a, poněvadž je to podnes litera nejbližší skutečnému zvuku v řeči starších, zvláště pokud jich neodvedla od zvyku škola a kniha. Litery zvláštní, jako navrhuje pan referent nebo kterých jsem užíval v slovníku chodském, ve„ spise pro mládež zaváděti jsem nechtěl. Ale mylná jsou slova prof. Zákavce o naší zkušenosti s bul: „Sám však zná jen (auktor) případ postřekovské stařeny z r. 1906." V slovníku chodském 1. c. stojí: „Podřeknutím zazní tu a tam v řeči starých u. Máma bula z Potřekova. (Tak vyslovila jasně stařena z Postřekova roku 1906, ale jen jednou v celém hovoru."I Uvedl jsem tu úmyslně případ, který jsem měl nejpozdější a tak jasný, že jsem jej prohlásil za podřeknutí, jako ozvěnu stálého zvyku. Sám jsem však slýchal ještě hovořiti Bu-láky, kteří se za své b u 1 nestyděli. Po vytištění knihy potvrzoval mi souhlasně pan MUDr. L. Bozděch z Klenci, jenž jest ve stálém styku s chodským lidem více než třicet let, že také ještě slýchal bul, bula, atd. docela jasně.

Zbývá postayiti na jisto některé pochybné zvláštnosti dialektické, při nichž se pan Z. pozastavuje v abecedním výpisu slov, jejž к recensi připojil a v poznámkách. Správně jest tištěno: litost, nechal louku 1 u kou, pádly na něho starost ě, mají starost (srv. nahoře