zeď a zed; ovšem častěji je slýchati starosť), stopka (ale častější v o c á s e k, zejména o hrušce), chytili se.

Chybně tištěno cizí hold m. holt, jak správně v Slov., p 1 e-zirován m. plezírován, před zdi m. při zdi 99. Ke sklonění podst. jm. hus dodávám, že sklonění starší hus, husi drží se zvláště zřetelně v jedn. č.: h o ť ty klasy husi, krmíš hus? co íčko počít s husí? v mn. č. vždy: stádo husí a protože v chod. splývá vzor kost se vzorem duše, husím, husích ale h u s m a. Píšu h u s y v pádech přípustných dle ryby, abych naznačil širokou výslovnost po sykavce.

Chybne uvádí pan referent Míchov m. M í c h o v o t. Mnichov a ve St rázově m. ve Stráži, Milije nedá se nahraditi m o r d y j e ; ono slovo znamená spíše údiv, jako asi tisíc pytlů, tisíc lát er atp., toto je Chodům nejsurovějším zaklením a přímo hanbou je v ústech ženy. Za mých mladých let smávali se pro to slovo na vesnicích Domažlickým: důkaz, že tu nebylo doma.

Sloveso pysknout úmyslně píši tak a cítím v něm význam hnouti pyskem. Jindy bývá v tom smyslu: cekneš-li, múkneš-li. Slovo piskač od pískati, v němž p bylo původně měkké, mate si lidová etymologie, zapomínajíc na původ, se slovem pyska tak slýchati také krátkou výslovnost beze stopy původního' měkkého p. Proto jsem také tiskl piskač. Ale podivno, že názvů staré muziky užívaly na Chodsku velmi nepřesně. Ke zprávám o tom, na něž odkazuje pan Z., přidávám nápis na starém obraze svatby, chovaný nyní v domažlickém museu, kde klarinetista označen „piskač", dudák(!) „houdek". V Slov. je „piskač" dudák dle spolehlivých a starých zpráv z Chodova. V pohádkách našich je kyjdač dudákem. To dotvrzeno starou anekdotou o chlapci z Postře-kova, který se narodil tak veliký a ^zvláště prsty měl dlouhé, že by prý „byjval bul z něho dobryj kyjdač. Škoda, že humříl hned po narození!" litoval kmůtr. Správně jmenován houslista houdkem (srv. hudu, housle; též jm. rodové) a dudák kyjdačem (srv. slov. gajdy, gajdoš). Vedle „dudáka" byl na Chodsku „puklař"—podle dvojích dud. Dudák musel do měchu douti ústy.

Vedle i n č i vyskytuje se také jinčí a sice častěji než ono. Z původního mimo povstalo imo a lokálním dloužením ímo. Na úzkém i jest těžko přesně dle lidové výslovnosti tento zjev určiti. Myslím, že délky vždy více přibývá. Podobně ve slově ítřin za původní jitřní. (Srv. vůíše, vůje atp. vedle volše, voj atd.) Tak asi pronikla délka v citoslovci hínaj. Vaněk zní v nom. měkkce, jen skupina nk je tvrdá: H u Vaňků.

Slov houtočiště a houtrpnost nezařadil jsem do Slov. právě proto, co o nich praví pan referent, že jsou přejata z kázání a modliteb.

O původu slova hyjtu nezamlouvá se mi mínění prof. Mathausera panem referentem uváděné, že by pocházelo od francouzského guilledou, jež snad na Chodsku zůstalo od francouzských vojáků. Nezdá se mi, že by pro tak silný kmenový zvyk nebyli už měli ode dávna vlastního slova. Pokládám hyjtu za instrumental; srv. chodit holdem, šel vandrem. Snad je tu spíše souvislost s mluvou dětskou, kde hyjtu znamená ť a, haťa. Ke skloněným dokladům mohu přidati: Huž