z.hyjty? Správno jest, že hyjta byla a jest beseda bez určité práce j tyto vyslovovány bývají určitě: Přijte na prásky, na dračky, na štrikovačky! Známých slov odjinud na dýchánky, na hrátky, jež se uvádějí dle Němcové, sám jsem na vesnici chodské neslyšel.

Také nemohu se přikloniti к názoru Němcové, jejž Z. cituje z listu Fr. Lv Čelakovskému: „Muži jsou nejvíce (t. j. v těch nejvyšších horách pod Čerchovem) svobodomyslní a ještě je v nich mnoho husitské krve, co se týče náboženství." Ledaže by „husitskou krví" N. byla mínila horoucí náboženství, za nímž stojí celý muž, osvědčované vždy a všude živými skutky víry, ne planým farizejstvím. Vzpomínám na doklad všeobecného horlivého účastenství mužů na nedělních službách božích i z nejvzdálenějších vesnic za nejkrutějšího počasí, uvádím pravidelné velikonoční přijímání Těla Páně, к němuž hospodáři přidržovali i chasu, zmiňuji se, jak muži chodští pravidelně a hromadně se účastnívali letních svátečních pobožností na návsi, jak v starých domácnostech v advente a v postě v časných hodinách ranních pěstovali při prádle žen duchovní zpěv, к němuž hlavním pramenem býval kancionál Steyerův z roku 1683. Lhostejnost náboženskou nebo mudrování o věcech víry shledal jsem zjevem velice řídkým a lidé takoví i při jiných vlastnostech dobrých nepožívali nikdy důvěry.

Abych právě nemusel tyto i všelijaké jiné hlubší stránky staré povahy chodské jen popisovati a o nich usuzovati, pokusil jsem se už. dávno sestavovati črty povahopisné, v nichž zachycuji, co lidé moji před mýma očima a za mé paměti opravdu mluvili a jak jednali i žili. Někteří z nich proti nynějším na Chodsku i jinde a zvláště proti povahám, jež válka odhalila dole i nahoře, zjevují se mi ve vzpomínkách jako světci. Tak povstala knížka V záblescích staré chodské slávy a tak se mi vyvíjí i řada Pohledů do chodských povah, otiskovaných poslední čas v Nár. Listech. Na beletrii však, jak myslí prof. Z., tyto články nároků si činiti nechtí a nemohou. Snad láska к věci i bezděčný ohlas svérázné mluvy lidové sem tam zmohou se na nějaký pěknější výraz, ale к uměleckému tvoření, к osnování dějův a povah atd. určitá látka nedává vůle a auktor k tomu nemá nadání, jak se sám dříve přesvědčil několika pseudonymními pokusy.

Beletristu povolaného má-už Chodsko v J. S. Baarovi a jiných,, kteří jdou vedle něho a za ním. Snad mezi nimi přijde i někdo s uměním Šlejharovým, jenž uspokojí ty, kterým můj obraz Chodska zdá se příliš světlým. Já však nemaluji Chodska přítomného, nýbrž snažím se zachrániti obraz Chodska starodávného, z mnohých a určitých dokladů zděděného života i dochovaného podání předkův, jimž nelze přidávati ani světla ani stínu, a doufám, že také přijdou ještě jiní za mnou a budou s nadšením a vytrvalostí zachraňovati dále, jako se už podařilo některým vedle mne, kteří obrali si jediný obor národopisu chodského a v něm se dopracovali výsledků krásných, významných pro národ všechen. (L. Kuba, Dr. Zich, Jindřich Jindřich v prostonárodní písni a muzice chodské.) Mnoho, přemnoho sice ztraceno, ale mnoho-ještě volá z dědictví starých Chodů po záchraně, rozptýleno po dědinách pod Čerchovem v hlavách jednotlivců, v jejich radostech i žalech života. К záchraně dobré věci není nikdy pozdě.