Vzpomínám pro povzbuzení budoucím ze svých začátků moudrého slova prof. dra Gebauera. Vrátil jsem se tenkráte z delší pouti z Chodska, pro jarní nečasy velice obtížné a s kořistí pranepatrnou. Byl jsem odhodlán té chvíle oznámiti svému učiteli, že té marné práce nechám.

„Jak se Vám dařilo?" ptal se mne prof. dr. Gebauer hned po •své přednášce.

„Spatně, pane profesore!" povzdychl jsem si. A dodávám : „Kdyby tak byl začal někdo dvacet let přede mnou!"

„A kdyby tak někdo musel začíti dvacet let po Vás !" — — —

Byl jsem tím slovem jako vyměněn a nezapomněl jsem na ně nikdy. Od té příhody uteklo ne dvacet, nýbrž třicet let a mají svou •váhu ta slova moudrá podnes. Stále ještě zbývá a zbývati bude pro bádání na Chodsku dost práce, ale také mnoho potěšení z ní.

Rozepsal jsem se obšírněji, abych vyhověl nejen oběma pánům referentům, ale aby měli jasno všichni, kdož sahati budou po mé práci к účelům vědeckým.

Konec konců musím úhrnem o svých chodských studiích, jež mají podati celkový obraz starodávného Chodska, opakovati větu z úvodu knížky „Na hyjtě": „Dokonalý ten obraz není a už jiný dokonalejší nebude." Zato s radostí hledím nazpět na práci vykonanou, v níž zachráněno při vší prchavosti a proměnlivosti látky zpráv drobných i složitějších do tisíců, a děkuji Bohu, jenž mi dal sílu ku práci a lásku к věci.

Zavodňovací úpravy jsou v některých krajinách bulharských velice rozšířeným znakem selského hospodářství. O jich původu a stáří nelze se snadno vysloviti. Úpravy ty jsou sice jednoduché, sedlák užívá jen velmi primitivních technických pomůcek, namnoze jen rukama klade a pěchuje jíl v malé hrázičky, jako když si děti hrají, přes to však soustavou a účelností bývají značně dokonalé. To zajisté by svědčilo o staré tradici a nevelkém vlivu cizím. Naprosté nutnosti zavlažovati půdu v bulharských zemích však není. I nejsušší oblasti: horní údolí Marice a horní údolí Strumy vykazují deště v každou roční dobu. К pěstění obilin krom rýže, jakož i к vinařství hodí se bez jakýchkoli úprav. Z toho je zřejmě patrno, že bulharský rolník navykl si těmto pracím ze zvláštních důvodů a to z čilé poptávky po určitých plodinách, které se bez určitého zavodnění dobře nedaří, to jsou zejména: tabák, rajská jablíčka, paprika, rýže a zemáky. Známé kočovné zahradnictví není s tímto selským zavodňováním ve zřetelné spojitosti. Jak Jireček uvádí (Das Fürstenthum Bulgarien. Str. 176) datuje se vznik bulharských kočovných zahradníků asi od r. 1720. To nebyli však sedláci v pravém smyslu, nýbrž řemeslníci, kteří se vyučili své dovednosti u řeckých zahradníků v Carihrade. Jejich domovina byla na severu Balkánu, tedy mimo oblast podnebím к zavodňování nejschopnější. Naproti tomu je