nejpádnějším svědectvím pravě zřejmě, že Slované nazývají „malum deum sua lingua diabol sive zcerneboch i. e. nigrům deum", tedy týmž právem jako „černý bůh" měl by i „diabol" býti pojat do mytologie slovanské. I tu dal se autor náš svésti klamnou, nekritickou tradicí.

Autor dovolává se často mého svědectví, opakuje, že jsem Pripegala vyložil jako Pribychwala, opakuje mé výklady o Długoszovi, o jeho Dziecilele a Nyji atd. Avšak dnes zříkám se naprosto a rozhodně všech těchto lichých domyslů. Onen list, psaný domněle arcibiskupem magdeburským Adelgotem r. 1108, není vůbec listinou úřední; dávno dokázal Tangl, že to jest školská deklamace jakéhosi bakaláře, pocházejícího z Flanderska, napsaná určitě kolem roku 1108, a já dnes tvrdím zcela určitě, že onen Pripegala je toliko zkomolený Triglav, ctěný netoliko v Pomořansku, ale i v Braniborsku, t. j. v území nejbližším sídlu onoho bakaláře, který sám prozradil, proč zvolil onu formu názvu: „Pripegala Priapus est et Beelphegor", podobně jako české Veli, Veli u Jana Holešovského (konec XIV. stol.) přeměněno rovněž na Bela (podivno, že autor o něm vůbec se nezmínil a přece má stejnou cenu jako Pripegala = Beelphegor). Jako Pribychvala, tak odříkám se dnes i Dziecileli a Nyi; u Długosze není autentické tradice lidové v celém jeho soupise Olympu polského; mohu dokázati s jistotou matematickou, odkud si vypsal ony bajky, jimiž nás častuje. Zvěděl o těchto domnělých bůžcích, o Jesz e, Lado, Hel i, Tija (neboť tak místo D-ziedzila, Nija čtou prameny jeho) z ustanovení polských synod na рос. XV. století, nikoli z tradice lidové, jíž vůbec nebylo; sám jen těmto domnělým bůžkům, o nichž se poprvé dověděl z aktů synodálních (nikoli však z úst lidu), rozdal hodnosti olympské: Jupitera (podle podoby názvu), Marta (ale sám dříve Ladu nazýval Venuší a teprve později z ní urobil Marta tak libovolně, že i nástupcové jeho, na př. Maciej Miechowczyk, proti tomu protestovali a své bajky místo Díugoszových uvedli, vymyslivše Ladu); Venuši (stejným právem M. Miechowczyk z Heli Dłu-goszovy vyblouznil nikoli Venuši, nýbrž Lela a Polela jakéhosi = Castora a Polluxe); Plutona (o bohu Nija zmiňuje se i jiný pramen polský, Parkosz okolo r. 1440, ale on o Plutonovi nic neví; to Długosz vymyslil). Považuji tedy za naprosto mylný názor autorův, na příklad na str. 169: „Není tedy třeba pochybovati o tom, že v staré polské tradici lidové a řekněme i v mytologii, Jesza, Lada, Nyj, Dzidzilelya, Marzana, Dzewana . . . existovaly . . . Lid v ně skutečně v XV. století a před tím věřil nebo je aspoň jmenoval . . . možnost, že totiž to jsou appellativa bytostí, ba snad i démonů v písních volaných, neboť by bylo vždy podivné, kdyby byli Długos, Miechowski a jiní současní kněží pouhé, naprosto nic neznamenající interjekce nebo partikule vykládali za bohy" (str. 171). Mýlí se velice autor, proto právě uvedl jsem Largissimus Vesper Jana Holešovského, který z „nic neznamenající interjekce" veli, veli udělal kult Bela u Slovanů = Čechů! Právě tak jako Holešovský postupovali kněží polští a věrný jejich sluha Długosz, a Maciej Miechowczyk co nejdůkladněji prozradil, odkud Heli, Poleli jeho vzešli: z krčmy, od opilců a jejich výkřiků. Nechávám tedy stranou všeliké dohady autorovy, na př. na str. 170, že „polští bohové Długosem uvedení jsou celkem dvojího druhu: jednak bohové, kteří mu vznikli z ne-