srozumitelných jmen, zejména refrainů a interjekcí starobylých písní obřadných, jednak bohové, vytvoření z démonů nebo z postav, figurujících při slavnostech stejně starobylých, původu jistě pohanského. Do prvé řady patří Lada, Jasza, rovněž jako z jiných polských pramenů doložený Lei ą Polel; do druhé Nya, Dziewanna, Marzanna, Pogoda, Dzidzilelya a Zywie". Nuže, i z této domnělé druhé řady třeba škrtnouti a převésti do první: Nya, Dzydzilelya (z Ileli pokaženo u Długosze), Dzyewanna (název rostliny, Verbascum, nikoli Diany polské!), Marzana (Mařena písně při vynášení smrti na jaře, nikoli božstvo!). Zůstane tedy Pogoda — velmi pochybná — kterou též později nahrazovali Pochwistem, domnělým božstvem větru a bouře, a Zywie, jediné bezpečnější božstvo domácí, ochranné, asi toho druhu, jako Uboze nebo Děd.

Pochybil tedy autor svým přílišným optimismem, zbytečnou důvěřivostí vůči pramenům buď zcela kalným a mylným (Adam, Helmold, Długosz), nebo příliš pochybným, nedbal důtklivé výstrahy, kterou nám dává srbská Dodola, jež povstala z refrainu: Oj, dodo, dodole,. nebo jakou nám zanechal Jan Holešovský, tvořící ze zcela určitého refrainu písně kolední (Veli, Veli!) bůžka Bela. Jako Srbové nebo Aleš starý (pramen a autorita Holešovského) v XIV. věku, tak postupovali v XV. století kněží polští a z nejobyčejnějších citoslovcí — refrainů, které budily jejich nedůvěru a podezření, poněvadž jim nerozuměli, narobili bůžků pohanských a takto zcela samovolně, bez náležité příčiny vtiskli nenáviděným tancům a písním lidovým pečet pohanskou, aby je tím zošklivili v očích lidu, což se jim též podařilo, neboť vymizely úplně (vyjímaje łado, łado, spíše ruské než polské) z^paměti lidu ony písně a refrainy. Proto tedy pro všeliké Radigosty, Carnebogy (Diaboly!!), Bělobogy, Lady (z něhož Długos teprve v poslední redakci své „Historie" urobil Marta, třicet let před tím byl mu Venuší!!), Marzany, Dziewany atd. není místa v mytologii slovanské a třeba je konečně jednou nadobro vymýtiti.

Od tohoto optimismu a důvěřivosti autorovy tím nápadněji liší se skepse jeho vůči Nestorovu katalogu bohů ruských, a přece „Nestor" psal čtyři sta let před Długoszem a nejpozději pouze sto let po přijetí křesťanství na Rusi, a to v prostředí ruském, tedy mnohem starobylejším, nedotčeném vlivy cizími. Jak Perun i Dažbog i Stribog, tak i Chors i Sim i Rgeł i Mokoš jsou bůžkové ruští a všeliké pokusy, odvozovati je, na př. Chorsa z Iranu nebo odjinud, jsou naprosto nesprávné a nadto zcela nepravděpodobné: národové nevypůjčují si tak snadno názvy pro vlastní bohy od cizích lidí! (Něco jiného je pozdější demonologie se zjevnými přejetími!) Odkud autor ví (str. 121), „že jméno (Chors) není slovanské, jest zjevno na prvý pohled . . . Každým způsobem však Chors je představa cizí, ba není vyloučeno, že jméno jeho bylo jen druhým, hebrejským nebo iránským označením slunce . . . jest dalším dokladem, jak v X. а XI. století vnikaly do slovanské Rusi náboženské vlivy orientální". Ze podobnost tohoto názvu slovanského s perským či hebrejským názvem slunce jest zcela nahodilá, rozumí se samo sebou; slovanský původ všelikých těch názvů Nestorových možno také směle dokázati (o Rgle připomněl jsem to nedávno v Národop.