bytosti osudové vlivem sousedních náboženství". Proti tomuto vlivn ,sousedních náboženství' nijakým svědectvím nedoloženému protestujeme znovu velmi rozhodně — fráze Prokopiovy nemají nejmenšího významu proti zřejmým, ač o ,500 let pozdějším pramenům ruským; z obyčeje přinášeti oběti, jež mohou osud odvrátiti, Prokopios vyvodil zcela mechanicky a libovolně, že víry v osud nebylo. Str. 74: „přezdívka Vlci, kterou Germani dali Luticům, vznikla z toho, že odznakem tohoto kmene byl vlk . . . Podobně bylo snad i se zvířecími jmény jiných slovanských

kmenů . . . . Reregové . .". — nijakých „Reregů" nikdy nebylo,

to je omyl Adama Brémskeho (srovn. výše) a „Vlci" nemají nic společného s vlkem, toť přece hornoněmecká obměna tvaru „Velet" ! Str. 79: Ruský Pogvizd, Pochvist neexistoval, neboť celá mytologie letopisu Gustinského pochází z pramenů polských a nezasluhuje víry. Str. 80: citát z Poučení Monomachova „Отъдавше Боговм хвалу и по тъмь слъньцю въсходящю и узрЪвше слъньце" .... neznamená „chválu oddavše Bohu a potom i slunci vycházejícímu", jest to dativ absolutus „když slunce vyšlo". Ze u Slovanů mimo Rus není dokladů o uctívání Peruna (str. 97. n.) bylo již připomenuto : žádný král polský Vladimír nezakázal „páliti ohně Perunovi" (str. 98.), neboť takého krále Poláci nikdy neznali (snad se to vztahuje na Vladimíra Kijevského ?); Porenu-tius Saxona Grammatica uctívaný v Kořenici rujanské (nikoli pomořské) „není než syn Perunův, Perunič" ; avšak to je zcela nepravděpodobné; „Porenutius" jest název pokažený, nelze jej rozluštiti, ale náleží již svými pěti hlavami k typu jiných božstev jako Triglav atd. a toliko náhodou připomíná Peruna, který syna neměl, neboť ani u Slovanů ani na Litvě nikdy o tom neslyšíme. Proč autor opakuje výmysly pozdních kronikářů německých o sochách bohů pohanských a o jejich fantastických tvarech (str. 99, podobně 74 a j.) ? Vždyť přece v tom ve všem není slůvka pravdy, neboť nebylo nijaké tradice, Na str. 109. autor opakuje naprosto mylné vývody Koršovy o jménu ,Svarog', jako by již pro onu koncovku -og bylo neslovanské, ale právě všecka jména na -og jsou praslovanská, inog, rarog, čr'btog, ostróg atd. Na str. 115. je stejně nešťastný výklad jména Veles, spojovaného s litevským vele (duše) a velnias (ďábel) — o jakémsi „přejetí literárním" (z litevštiny ?) přece není ani řeči, Volos je toliko fonetickou obměnou Velesa (jako mołoko z *melko) a se severským Volsi má právě tolik společného jako Chors s perským Khoreš t. j. nic mimo zcela nahodilou podobnost ve znění. Vývody o pronikání jakýchsi řecko-orientálních kultů do kulťu kijevského za Vladimíra, jež autor několikráte opakuje (na př. str. 116, 124 a j.) pomíjíme jako mylné, ale zároveň se nesrovnáváme s tím, co autor praví o bozích baltických. Podle něho (str. 129) „v okruhu (těch bohů) nemáme před sebou výtvory čisté a staré víry lidové, která byla kdysi celé větvi společná, nýbrž pozdní výtvory spekulací a machinací kněžských . . . Bohové polabsko-baltického systému nejsou tedy bohové lidové víry, nýbrž více bohové státní a hierarchické organisace". Ale pro to není důkazu; byl to přirozený rozvoj víry, který nás nijak ne-zaráží při vůbec známém individualismu a nesvornosti slovanské osvědčovaných jak v každém oboru politickém a j., tak i v mytologickém; jedině to jest jisté, že tam kněží získali většího významu. Na str. 179—181