autor mluví o jakýchsi začátcích monotheismu u Slovanů, pomíjí velmi správně svědectví Prokopiova i Helmoldova, ale zbytečně uvádí české i ruské složeniny (přebože, rozbože, což jest v češtině velmi časté stupňování jako sto v ruštině, srovn. roztomilý nebo stočertěť) jako projev „víry v jakési božství nejvyšší".

Po obou nejobšírnějších oddílech o slovanské demonologii a theologii následuje čtvrtý (str. 182—263) o kultu pohanském, o obětech, svatyních, idolech, o čarodějích a knězích, o slavnostech a obřadech výročních. Opakuje autor na str. 193 mylnou zprávu Adama Brémskeho o „středisku Obodriců v Retře", ale ani „Retra" nebyla oním střediskem, ani tu není řeči o Obodricích: Redari byli přece lid lutický, nikoli „obodrický". Str. 203 dává podnět к mnohým opravám a úvahám, „uctívání kopí v Julině, . . . hasta Julii, pokládal bych za kult germánský přenesený do Volína Vikingy (srovn. kolonii v Jomsburgu.) Vznik názvů hasta Julii .... ukazuje zřejmě na Julblock, starý germánský název pro vánoční peň o vánočním večeru také spalovaný". Avšak o tom není ani řeči, Julblock a Julin — Volín jsou dvě zcela různé věci a nelze je spojovati. V téže souvislosti čteme dále stejně nesprávně (str. 203), „že srb. badňak je symbolem nějakého božství, svědčí nejen analog, slovin. a srb. božič t. j. syn boha, bůžek" atd. Avšak božič jest název svátku syna božího a ten pak „byl přenesen na peň pálený o vigilii sváteční, na onen badňak (t. j. peň vigiliový), právě tak, jako na př. název svátku „koleda" byl přenesen na dary tehdy skládané, nebo kračun na pečivo v den Božího Narození a není tedy nijakého symbolu ani božstva v názvu božič = peň, badňak. Název kap pro bůžka není slovanský; dnes víme, že to jest název protobul-harský (turkotatarský), jako san, bělěg, župan atd.

Polykefalismu bůžků nadoderských autor vysvětliti nedovede (str. 198—200), praví „Jaký byl smysl a původ tohoto polykefalismu slovanského, nevíme, . . . Nejbližší analogie jsou indické a šamanské . . . Zatím vskutku není jiné analogie, která by mohla přijíti v úvahu při otázce původu polykefalismu". Avšak pro polykefalismus nejsou pouze analogie indické a šamanské, jest i u Keltů a není nic jednoduššího než vysvětliti jej aspoň u Slovanů a Keltů. Víme, že stavěli bohům na výšinách sochy (dřevěné) s hrubě označenou tváří a postavou lidskou; sochy byly nadlidské velikosti. Co snazšího než volně stojící, na všecky strany hledící soše přitesati druhý i třetí obličej, aby — pro větší hrůzu obětujících — se zdálo, že socha se dívá se všech stran? Ze tří neb čtyř obličejů utvořeny později tři neb čtyři hlavy, ale sloučené jednou pokrývkou, dokazující zřejmě, že ony různé hlavy povstaly toliko z různých obličejů. V Kijevě neučinili tohoto velmi přirozeného, lehkého kroku, zato jej učinili v Zaodří a Triglav (Trigelavus, Pripegala, Tiarnoglofi jest všecko jeden a týž název pokažený nebo změněný od Němců a Dánů) nejdříve tak povstal a nejvíce se rozšířil; teprve později vytvořili se z Triglava lokální bohové jiní se čtyřmi, pěti nebo sedmi hlavami, s různými názvy a atributy, podle diferenciace platné v mytologii právě tak jako všude jinde.

S výkladem obřadů výročních nemohu s části souhlasiti, ačkoliv rád uznávám velikou zdrženlivost autorovu odstraňující všeliká domnělá