božstva Koledy, Kupała, Jariła atd. Žeby staro- i praslovanský Kračun-Koročun měl svůj název „asi4 nejpravděpodobněji" (str. 248) z i tal. creazione, jest zcela mylné, jeť to slovo praslovanské. Při obřadu vynášení smrti-Mařeny] nevěnoval autor náležité pozornosti oné nejdůležitější podrobnosti, že Mařenu nevynášeli za ves do vody v celé Polsce, nýbrž jen na západě (ve Slezsku a v Poznaňsku) a tento detail spolu s obřadem českým, o němž je zmínka teprve r. 1366 a 1384, přivedl mne na domněnku, že to je obřad německý (norimberský!, který pronikl do Cech a do západní Polsky teprve ve XIV. věku; proto není též nijakého původního, praslovanského názvu (Mařena jest Marie a nic více, což sám autor na str. 251 přiznává). Zákazy české mluví též zřejmě nikoli o všeobecně rozšířeném obřadě vynášení smrti, nýbrž toliko o tom, že in n on n u 11 i s civitatibus, oppidis et villis pravá ino-levit abusio, nebo: consuetudo pravá in quibusdam locis inolevit; nevidím z toho naprosto, že by to byl „zvyk dávný a ne něco nového", „že smíme s největší pravděpodobností souditi na jeho dávné stáří a původ pohanský". Ze Slované vítali vesnu a zažehnávali zimu za jakýchsi obřadů, nikdo nepopírá, ale ono českoslezské vynášení smrti v určitý den (dominica Laetare), známé teprve od druhé polovice XIV. věku, nemá s tím mnoho společného. Název Kupało zakládá se rovněž na křesťanské a tedy pozdní představě, že teprve od sv. Jana, který vodu posvětil v Jordáně a zbavil ji všeliké ,nečisti', lze se koupati bez obavy před ní.

Následuje krátký oddíl V., Zánik pohanství s úvahami o „dvoje-věriji" a o tom, proč v některých oblastech (např. v Pomořansku) tak lehce odstupovali od víry otců a v jiných tak úporně sejí drželi; zakončuje tento oddíl Závěr (277—280), kde autor shrnuje všeobecné vývody o pohanství slovanském. Obraz, podle mého mínění, budí dojem přílišné primitívnosti; mytologie slovanská dosáhla již jistého vyššího systemu, nebyla ani kultem přírody ani uctíváním duchů předkův, sahala výše, došla к jednomu „celkovému slovanskému systému bohů", což autor odmítá, připouštěje toliko náběhy k tomu a dodávaje, že pouze „u Slovanů ruských a polabskobaltických setkáváme se .... s vyšším stupněm náboženství, zejména u posledních . . . .", „Kdežto u ostatních Slovanů lze jen stěží prokázati účast na vytvoření dvou, tří společných bohů, je jich u Rusů již řada a ještě více u polabských a baltických Obodritů, Luticů .... Přední úlohu. u všech Slovanů měla božství slunečná a atmosferická . . . ." (to rozhodně popírám). „Ale tato náboženství, tyto lokální okruhy bohů nebyly lidové, nýbrž spíše officiální,, státní nebo kněžské, církevní." „Vladimír dal" (v pantheon ruských bohů v Kijevě) tam patrně i bohy cizí; bohy národů podmaněných . . . aby tento pantheon byl zároveň obrazem jeho moci politické." Avšak to byla božství lidová, ruská, nikoli finská ani iránská, taková domněnka vzpírá se pravděpodobnosti i když pomíjím zřejmé důvody proti tomu,, o nichž byla výše zmínka. Posléze protestuji velmi rozhodně proti str. 279, kde se připomínají „vlivy cizí, vnášející do domácí slovanské víry prvky jiných náboženství . . . ."; „z Orientu dále přešel i Chors a Simargl a snad i polykefalism idolů" [avšak po polykefalismu není vlastně ani stopy na Rusi samé, blízké Orientu, nýbrž na nejzazším západě nad a