za Odrou, kamž žádný prvek orientální nikdy nepronikl!]; „od Germanu máme .... u baltických Slovanů ctění Julia" [omyl, nikdy ho nebylo ! Kronikárske výmysly o uctívání Julia Caesara u Slovanů mají stejnou platnost, jako odvozuje-li se u Thietmara Merseburg od kultu Martova]; také thrácké vlivy byly tu pravděpodobně, ale to se ještě nepodařilo zjistiti" [a nikdy se nepodaří, dodávám já] „a totéž platí o litevských" [právě tak!]. „Nejsilnější a staré byly však vlivy řecko-římské, jimiž přešly ku Slovanům různé kultovní slavnosti duší zemřelých . . .-. dále ctění Rožanic a Rodu, Sreči a množství praktik čarodějných" — já ony vlivy řeckořímské (balkánské) omezuji na rozšíření několika názvů a her: koledy, rusalek, masopustu, na několik obřadů balkánských (např. význam jablka v obřadech svatebních), celkem popírám tyto přílišné vlivy. V pravlasti slovanské nebylo vůbec nijakých vlivů cizích; nastaly, a to velmi řídké, teprve když se Slované rozešli, teprve ve druhé polovině prvního tisíciletí po Kristu, nikoli v první jak autor na str. 280 tvrdí. „ .... do I. poloviny I. tisíce po Kristu padá patrně největší počet a nejsilnějších vlivů jak orientálnich" (o žádném nikde nic neslyšíme!) „tak zejména antických".

Zaujímám tedy jiné stanovisko než autor. Jsem naprostým skeptikem, pokud jde o všeliké výmysly i omyly dávných autorů, počínaje Adamem Brémskym a konče Długoszem a polskými mythografy XVI. stol.; naproti tomu jsem (proti autorovi) neobyčejným optimistou, pokud jde o samostatnost mytologie slovanské; nijakých vlivů cizích v ní neuznávám, mimo Peruna ruského a mimo (ovšem naprosto nepostižitelný) kult severský u Slovanů nadoderských (?); konstrukci soustavy bohů slovanských vyložím na jiném místě, ačkoliv sám jsem přesvědčen, že jest toliko hypothetická, nikoli jistá. Ve dvou dodatcích (str. 281—292) podal autor přehled prací v oboru mytologie a popis svatyní Svanto-vítových v Arkoně (podle Saxona Grammatica) s rekonstrukcí plánu hlavní svatyně.

Abych se vyhnul všelikému nedorozumění, jež by mohlo vznik-nouti z negativního stanoviska, které každá kritika předem musí za-ujmouti, opakuji velmi důrazně, co jsem již na počátku této recense pověděl : podivuji se přímo neobyčejné erudici autorově, jehož bedlivosti nic neušlo mimo několik drobnůstek např. o protobulharském původu slova kap, idolům; neuvedl též polského dílka „Sejm Piekielny", kde se zachovalo několik cenných příspěvků к demonologii polské; vydal jsem je proto znovu v Bibliotece Pisarzów Polskich krakovské akademie ; jsou tam i různé názvy démonů. Vedle této obrovské, přímo úžasné erudice autorovy, čerpající z tisícerých pramenů v nejrůznějších jazycích evropských, třeba zdůrazniti obzíravost, kritičnost a zdrženlivost autorovu ; nepoddáva se předem ani žádné autoritě ani teorii nebo hypothese, pozoruje každou jednotlivost bez zaujatosti, zkoumá ji všestranně a klidně. Takto odstraňuje spoustu nejrozmanitějších výmyslů, bajek, hypothes, ale právě o této jeho zásluze mluvili jsme co nejméně. Jak trefně kritisuje domněnky Aničkovovy, Machalovy, Jankovy nebo Jagi-čovy a moje, nehledě ke starším autorům, Krekovi, Afanasjevovi a tolika, tolika jiným; neimponují mu ani Wundt, Frazer, Spencer, Tylor. Zachoval všude samostatnost svého rozvážného úsudku vyhýbajícího se vše-